Koncert pro obnovu kaple Navštívení Panny Marie

zveme vás na kulturní akci, která má přesah

Článek

Poslední česká královská korunovace a jubilejní návrat koruny na posvátné místo

Dějinné události, jež se významným způsobem zapsaly do historie země či národa by měly být pravidelně připomínány – byť třeba jen nepatrným symbolickým gestem. Přínos takových počinů  spočívá pak v impulsu směrem k lidské paměti, které nedovolí zapomenout…

Královský titul získal z českých panovníků jako první kníže Vratislav II. (1032-1092; vláda v l. 1061-1092) v roce 1085 (jako král vládl pod jménem Vratislav I.). Stejně jako jeho vnukovi Vladislavovi I. (1110-1174;  jako kníže vládl v l. 1040-10158; jako král v l.1158-1172) v roce 1185 byl i jemu udělen nedědičně, tj. výhradně pro jeho osobu. Až Zlatá bula sicilská z roku 1212 zajistila prestižní panovnické postavení Přemyslu Otakarovi I. (1155/1167-1230; vláda od r.1192) a jeho právoplatným nástupcům.

Od samého počátku existence českého královského titulu náležela důležitá role  korunovačnímu obřadu. Tento vrcholný státní akt, který doprovázel okázalý ritus, byl glorifikací postavení monarchy. Střídavě se projevující důraz kladený na světský i duchovní charakter jeho poslání, které vycházelo z principu předurčenosti a vyvolenosti, přispěl k legitimizaci nastoupené vlády a rovněž k potvrzení svrchovaného a svobodného postavení Českého království. Integrita všech částí spojených pod jednou korunou byla vyjádřena slibem poslušnosti, který panovníkovi skládali zástupci stavů jednotlivých zemí. Současně byla deklarováno zachování českých zemských práv a suverenity.

Korunovace byla také důležitou společenskou událostí a historickým mementem nesoucím se již ve znamení vlády nového suveréna. Od roku 1347 bylo svatováclavskou korunou korunováno 20 panovníků-mužů  a 1 panovnice-žena (v roce 1743 to byla Marie Terezie). České královny byly většinou korunovány s minimálním časovým odstupem od svých manželů.

Poslední královský korunovační obřad se v českých zemích uskutečnil 7. září 1836 a českým králem při něm byl korunován rakouský císař Ferdinand V. (1793-835; vláda v l. 1835-1848). Praha tehdy naposledy zažila okázalé slavnosti a bohatý korunovační program:

  • 1. září – vjezd korunovačního průvodu do metropole;
  • 3. září – slavnostní hold králi a královně ve Vladislavském sále Pražského hradu;
  • 7. září – korunovační ceremoniál v katedrále sv. Víta, Václava, Vojtěcha a Panny Marie;
  • 10. září – korunovace císařovny Marie Anny (1803-1884) v katedrále českou královnou;
  • 14. září – národní slavnost za městskými hradbami (v místech dnešního Karlína).

Císař a král Ferdinand, jehož zdravotní indispozice byly vážnou překážkou plnohodnotné a samostatné vlády, stál v čele habsburského mnohonárodnostního státu celých 13 let. Nakonec však pod tlakem vyhrocené politické situace a také na naléhání členů císařské rodiny abdikoval ve prospěch svého tehdy 18letého synovce Františka Josefa I. (1830-1916; vláda v l. 1848-1916). Stalo se tak 2. prosince 1848.

 Za místo svého dalšího života si vybral – jistě nikoli náhodou – Prahu. Na Pražský hrad se tak vrací 12 let poté, co zde přijal svatováclavskou korunu. Následujících 27 let tu bude mít spokojený domov i důstojnou rezidenci. A Pražané mu nepřestanou dávat najevo své sympatie a také vděčnost za to, že se nechal korunovat českým králem. Připomínání této události nepřestávalo mít emocionální význam, jehož senzitivita se ještě zvyšovala v  konfrontaci s nenaplněním veřejně daného slibu Ferdinandova nástupce na trůně, že se i on nechá v Praze korunovat a přísahou potvrdí práva České koruny. Až do pádu monarchie v listopadu 1918 se však již žádná další česká korunovace neuskutečnila. V místních politických kruzích to zanechalo pocity zklamání a hořkosti.

Jak velký význam přikládala česká veřejnost korunovaci svatováclavskou korunou, se plně ukázalo poté, kdy bývalý císař a král Ferdinand 29. června 1875 ve svém sídle na Hradčanech zemřel. Následující den měly Národní listy černě orámovanou titulní stranu, kterou zaplnilo stručné oznámení:

            Mnohdy až přehnaně akcentovaný tklivý tón se v novinách objevoval i ve dnech následujících. Pozoruhodný je však zásadní důraz, který byl kladen na často opakovaný fakt, že zesnulý byl korunovaným králem českým. Opět se připomínal závazek panovníka daný při korunovačním obřadu…:

Národní listy, 1.7,1875:


Čeští novináři se ve svých komentářích neváhali  žárlivě – a někdy snad až zbytečně bojovně – vymezovat vůči  kolegům, které podezírali z toho, že znevažují císařovu památku jen kvůli jeho příklonu k českému prostředí…:

Národní listy, 1.7,1875:

Návrat koruny

            Od poslední korunovace uplynulo již více jak 186 let. Vzpomínky na historickou událost čas od času ožívají… Před sedmi lety se nicméně podařilo uskutečnit něco naprosto výjimečného. S tímto okamžikem mám dodnes spojený mimořádný osobní prožitek.

V roce 2016 se řadou projektů a veřejných akcí připomínalo 700. výročí narození císaře a krále Karla IV. V sobotu 14. května dopoledne se k této příležitosti konala v Katedrále sv. Víta, Václava, Vojtěcha a Panny Marie na Pražském hradě slavnostní bohoslužba, kterou za přítomnosti nejvyšších představitelů státu, zástupců Karlovy univerzity, vedení hlavního města, členů diplomatického sboru a reprezentantů církví, veřejných institucí, Armády ČR, občanských spolků a sdružení celebrovala Jeho Eminence Dominik kardinál Duka, arcibiskup pražský a primas český.

            Bylo to tehdy hektické období, které příliš neumožňovalo koncepčně se zamyslet nad co možná nejlepším způsobem, jak uctít památku Otce vlasti, jeho dílo a odkaz, z něhož vydatně čerpáme i po sedmi staletích.

Jednou z nejvýraznějších akcí pořádaných při příležitosti jubilea bylo vystavení korunovačních klenotů pro veřejnost ve Vladislavském sále Starého královského paláce. A bylo to právě při přípravě protokolární, logistické a bezpečnostní realizace tohoto záměru, kdy se zrodila myšlenka využít vzácnou příležitost a vzdát Karlovi IV. hold symbolickým a nevšedním gestem…a připomenout vznešené poslání svatováclavské koruny, kterou nechal císař v polovině 14. století vyrobit, aby ji také jako první použil, coby koruny korunovační… a to přímo na tom místě, kde se v minulosti slavnostní korunovační akty odehrávaly. Jako ideální se jevila varianta, kdy koruna měla být přinesena do presbytáře v úvodu liturgické slavnosti, se všemi poctami a v  průvodu čestné stráže a praporečníků s historickými zástavami. I když korunní komora, v níž jsou korunovační klenoty uloženy, je vzdálená  doslova jen pár kroků, trvalo dlouhých 186 let, než se koruna mohla alespoň na okamžik opět vrátit tam, kde plnila své historické poslání po staletí. Navíc v blízkosti místa posledního odpočinku svého tvůrce a některých jeho následovníků. Pevně věřím, že by toto symbolické gesto Otec vlasti ocenil.

Po překonání řady námitek a rozptýlení vznesených obav se záměr nakonec vydařil a vše úspěšně proběhlo. Jistě jsem nebyl jediný v katedrále, kdo si uvědomoval výjimečnost a zřejmě i neopakovatelnost dané chvíle a snažil se ji co nejlépe uložit do paměti… Ještě dnes se mi tak plně vybavuje pozvolný příchod vojáků nesoucích boční chrámovou lodí skleněnou schráni, v níž byla uložena koruna…celý prostor zaplnil ohlušující zvuk fanfár… další obraz zachycuje vojenského velitele hradu, jak drží oběma rukama před sebou sametovou podušku zdobenou znaky českého lva ve skoku. Na podušce se vyjímá svatováclavská koruna… důstojník prochází poněkud strnule (nervozita je znát i na těkavosti pohledu) kolem hostů usazených v předních lavicích… Dobře si vybavuji udivené pohledy některých z nich – lucemburského velkovévody Henriho I., monackého knížete Alberta II., či lichtenštejnského dědičného prince Aloise (všichni jsou mimochodem potomky Karla IV.). Zarazila je nejspíš  křehkost a zdánlivá zranitelnost koruny. Když byla však vložena na hlavu legitimního a omazaného panovníka, stala se symbolem nejvyššího důstojenství v království. Její krása v mohutném prostředí katedrály dobře vynikla. Umístěná na dřevěném podstavci poutala  pozornost většiny přítomných a mnozí z ní od ní nedokázali odvrátit pohled.

Je správné vracet symboly do míst, kde přirozeně vyniknou a v historických souvislostech opět – i když třeba jen na okamžik – „zazáří“. Obohacujeme tím především sebe…a odkaz, který můžeme hrdě předat dál …

Vojenský velitel hradu přináší do presbytáře katedrály sv Víta českou královskou korunu, 14. května 2016 (archiv J.F.).
Svatováclavská koruna během bohoslužby v presbytáři.
Koruna byla dobře vidět. Po celou dobu u ní stála čestná stráž.

Sdílejte článek:

Facebook
LinkedIn

Má monarchie v 21. století místo?

Zkoumáme – debatujeme – vzděláváme

Sdílejte článek:

Jindřich Forejt

Stál po boku tří českých prezidentů, vítal v Praze vlivné státníky a hovoří několika jazyky. Podívejme se blíže na bývalého protokoláře a experta na královské rody Jindřicha Forejta. Jindřich Forejt studoval na Právnické fakultě Univerzity Karlovy v Praze a na Mnichovské univerzitě Ludvíka Maxmiliána. Více zde

Kategorie blogu

Autoři

Sociální sítě

Nejčtenější články

Blog

Další články

Kategorie blogu

Autoři

Sociální sítě

Nejčtenější články