Poslechněte si podcast Hradní harašení

vstupte do fascinujícího světa monarchie

Článek

Spartace skladeb zachraňuje starou hudbu. A dává jí budoucnost

V dnešní době jsme si zvykli, že díky internetu se lehce dostaneme téměř ke všemu. Slyšíme v rádiu skladbu, kterou si chceme zabrnkat na kytaru či zahrát s kapelou, tak si zjistíme název a stáhneme noty. Jak je to ale s hudebními díly, která pamatují středověk, renesanci či baroko? Tehdejší notový zápis byl totiž přece jen odlišný od toho dnešního. 

Zde nastupuje na scénu spartace neboli spartování skladeb. Jde o díla vzniklá cca v 17. a 18. století, kterou odborníci dnes převádí do partitury, jež se tehdy používala jen zřídka. Jde o poměrně rozmanitý proces, který vyžaduje velkou znalost tehdejší doby i perfektní technické zpracování. Jen si to představte: máte jednotlivě několik dobových hlasů a musíte je zapsat správně do jednoho celku. 

Koho nejvíce zaměstnává spartování skladeb

Jak už jsme zmínili, jde o speciální úkon, který vyžaduje znalost hudební teorie, historických vazeb a stylistiky, kterou v dané době autoři používali. Jde o komplexní práci s notovými záznamy, tedy v odborných kruzích hudební filologii. Ta se snaží porozumět hudebním zápisům a stylu skladatelů tak, aby je převedla a zachovala pro další generace. Filologové podle dochovaných tištěných nebo psaných záznamů nejen sestavují partitury, ale dokonce mohou rekonstruovat chybějící části skladby. 

Co vlastně je ta partitura?

Jednoduše řečeno: srozumitelný notový zápis polyfonních skladech, tedy hudebních děl pro dva a více hlasů nebo melodií, z nichž každý má svůj rytmus a linii, ale krásně fungují dohromady. Složitost je právě v dobrém pochopení rytmiky a vzájemného prolínání, aby výsledné hudební ztvárnění odpovídalo originálu, ale notový zápis byl v podobě, kterou znají dnešní orchestry. Užívají ho tedy všichni – hudebníci, dirigenti a interpreti. 

Typickými pro polyfonní skladby jsou ze středověku a renesance fugy a madrigaly. 

  • Fuga – standardně pro dva až šest hlasů, ta barokní je považována za nejdokonalejší mnohohlasovou hudební formu. V první části se představí hlavní téma a v té další se různě rozvíjí.
  • Madrigal – komorní světská či duchovní hudba pro čtyři až šest hlasů, oblíbená v renesanci a raném baroku. Název je odvozený od latinského “matricalis”, tedy věnovananého “matce církvi”.

Pro upřesnění: když zpíváme jako skupina jednu píseň za doprovodu hudebního nástroje, jde o homofonii, tedy stejnohlas. 

Jak se rodila spartace skladeb

Partitura se postupně prosazovala od druhé poloviny 16. století, ale zde ještě nemůžeme mluvit o podobě, v jaké ji známe dnes. Noty se zapisovaly do jednotlivých partů, na různé stránky pro jednotlivé hlasy (tzv. Stimmbuch) nebo do větších knih na rozevřenou dvojstranu, označovaných jako Chorbuch. O něco později se začal objevovat pojem “spartire”, tedy spartace. Ta se sice tu a tam přihlásila o slovo, ale spoustu i hodně rozmanitých děl se psala do té doby zažitou formou. 

Nejdříve byly v oblibě varhanní partitury, poté se tento styl uplatňoval u sólového zpěvu s doprovodem, kterému se říkalo generálbas. Když bychom hledali nejstarší partituru v tehdejším významu, najdeme ji u neslavnějšího madrigalisty Cipriana de Roreho. V roce 1577 ji vytiskl Angelem Gardan.

Partitura podobné té současné se objevila kolem roku 1650. Hlasy v ní byly v různých notových klíčích. Moderní reformisté v této oblasti, jako Schillings, Stephani, Dubitzky či Giordano, se snažili prosadit psaní v „C“ klíči.

Co na starou hudbu říká moderní doba?

Tak jako se opravuje starší vilka, které dáte nové odpady, rozvody, střechu, omítky, ale zanecháte určité části, které vystihují její podstatu, tak se přistupuje také ke spartaci starší hudby. Editující se neřídí zásadami moderní partitury, ale navnímá a respektuje smysl nástrojů – zda jsou hlavní či doprovodné a podobně. Zajímavé je, že pořadí se v průběhu jedné skladby může měnit. Je to takový příběh v notách. 

Vždy se ale dodržuje toto řazení shora:

  • doprovodné nástroje
  • vokální hlasy
  • basso continuo neboli skupina nástrojů, která hraje basovou linii 

Dále například platí, že:

  • sólový nástroj je zcela nahoře, výše než zpěv
  • zpěvní hlasy jsou v pořadí: soprán, alt, tenor, bas
  • instrumentální nástroje zaznamenáváme podle významu – na vrcholu partitury jsou klarinety a trubky, dřevěné dechové nástroje jsou výše než smyčce
  • Pozouny jsou mezi smyčci a zpěvními hlasy

Při plně obsazeném orchestru se od 19. století nejčastěji setkáváme s tímto řazením nástrojů shora dolů: dřevěné dechové nástroje, žestě, bicí, harfa + klavír + varhany, lidská sóla či sbor, smyčce. 

Věděli jste, že předlohou pro spartaci může být notový zápis, rukopis, ale třeba nahrávka? I tu je možné zaznamenat do partitury.

Trpělivost hudbu minulosti přináší

Každý krok, který hudební filolog udělá, vede k cíli pomalu, ale jistě. Nejdříve musí dané dílo dopodrobna analyzovat. Co nejblíže se podívat na jednotlivé hlasy a takty a při nich navnímat celou hudební strukturu – melodii, rytmus, rozložení dob, vlastnosti tónů atd. 

Určí správnou tóninu. Možná se to zdá snadné, ale tzv. předznamenání, tedy “křížky” či “béčka” za houslovým klíčem, se v minulosti někdy psaly v jiném počtu než dnes. Je třeba rozšifrovat také pauzy, znaménka či zkratky, které se používaly zvláště u ručně psaných skladeb kvůli finanční úspoře. Správné rozklíčování významu v kontextu celé skladby pomůže určit, co chybí. 

Hlasy od sebe oddělí a každému přidělí notovou osnovu. Pak je řadí v logickém sledu, který jsme popsalí výše. 

Musí předvídat. V originále skladeb jsou chyby, které jsou důležitou proměnnou výsledného zápisu.

Přesně ví, co a proč je ze starého zápisu “posvátné” a co naopak musí dostat novou podobu. Je to vědecká práce. 

Doporučení zkušených:

  • Nejdříve si spočítejte a zapište hlasy. 
  • Partituru pište odspodu od basového partu, je totiž nejméně chybový, dříve se jím řídili dirigenti. 
  • Postupujte po malých úsecích. Jen tak se vyhnete zmatku a vždy budete vědět, kde právě jste. 
  • Nejvýznamnější funkci měly varhany, proto jsou dobrou linkou na kontrolu s hlasy. 

Stará hudba přináší kultivovanost a tradici

A bezesporu i stejná témata, jaká řešíme nyní – lásku, závist, smutek, radost, chudobu, bohatství…  Proto i lidé, které doma ani nenapadne si pustit Smetanovu Vltavu či jen rádio s vážnou hudbou, se rádi hezky obléknou a jdou jednou za čas na koncert. 

Právě pro tyto chvíle, kdy si dovolíme zažít spoustu nových pocitů, které si přeneseme do budoucnosti, se zkoumají staré zápisy a převádí do takové podoby, aby přežily a byly pochopitelné v dalších staletích. 

Sdílejte článek:

Facebook
LinkedIn

Má monarchie v 21. století místo?

Zkoumáme – debatujeme – vzděláváme

Sdílejte článek:

Kategorie blogu

Autoři

Sociální sítě

Nejčtenější články

Blog

Další články

Kategorie blogu

Autoři

Sociální sítě

Nejčtenější články