Přemyslovci byli první domácí panovnickou dynastií českého státu. Vládli s přestávkami více než 400 let, od 9. století do srpna 1306, a na přelomu 13. a 14. století její členové získali také polskou a uherskou korunu. Tehdy byl v Olomouci zavražděn Václav III. a hlavní královská linie Přemyslovců vymřela po meči.
Počátky dynastie a teorie jejího původu
O začátcích vlády Přemyslovců nemáme důvěryhodné záznamy. Podle pověsti, kterou popisuje například Kosmova kronika z první poloviny 12. století, byl zakladatelem rodu Přemysl Oráč. V té době vládla českým zemím Krokova dcera, kněžna Libuše. Mužům ale vadilo, že je na trůnu žena. Libuše proto povolala Přemysla Oráče ze Stadic, vzala si ho za manžela a společně založili rod Přemyslovců. Další důkazy o její existenci ale nejsou. Historik a spisovatel František Palacký odhadl, že mohla žít v 8. století.
Následníky Přemysla Oráče pak podle legend byla knížata Nezamysl, Mnata, Vojen, Vnislav, Křesomysl, Neklan a Hostivít.
Historie vlády Přemyslovců
První známý Přemyslovec
První historicky bezpečně doloženou postavou dynastie je kníže Bořivoj I., který vládl ve druhé polovině 9. století a v Čechách začal rozšiřovat křesťanství. Na Velké Moravě byl pokřtěn arcibiskupem Metodějem.
Křesťanství mění postavení českých zemí
Přijetí křesťanství výrazně posílilo postavení Přemyslovců a pomohlo jim navazovat vztahy s evropskými vládnoucími rody. Významnou událostí bylo v roce 973 založení pražského biskupství, které začalo fungovat o tři roky později. Omezilo dosavadní církevní závislost Čech na Řezně. Prvním pražským biskupem se stal Dětmar (976 – 982), druhým sv. Vojtěch (982 – 996), známý také pod svým biřmovacím jménem Adalbert. Pocházel z rodu Slavníkovců, který byl dlouho považován za hlavního mocenského rivala Přemyslovců.
Krvavý konec Slavníkovců
Roku 995 za vlády Boleslava II. přepadla přemyslovská družina spolu se spojenci hradiště Slavníkovců v Libici nad Cidlinou a většinu přítomných členů rodu povraždila. Biskup Vojtěch a jeho bratr Soběslav masakru unikli jen díky tomu, že pobývali mimo Čechy. Událost byla ve starší historiografii často vykládána jako rozhodující střet dvou soupeřících rodů a završení přemyslovského sjednocení Čech. Novější výzkum však takto jednoznačný obraz zpochybňuje. Některé teorie dokonce předpokládají příbuzenské vazby Slavníkovců s Přemyslovci a zpochybňují tradiční představu dvou rovnocenných dynastií soupeřících o vládu nad Čechami. V odborných materiálech o tom psali například historici Dušan Třeštík nebo Jiří Sláma.
Boje o moc mezi Přemyslovci
Časté spory o vládu spolu se sílícím vlivem Polska české knížectví výrazně oslabily. Přemyslovský trůn se navíc dlouho nedědil z otce na nejstaršího syna, ale o vládu soupeřili bratři, strýcové i synovci a do jejich sporů zasahovali také panovníci sousedních zemí.
Poměry se pokusil stabilizovat Břetislav I. zavedením seniorátu: vláda měla připadnout nejstaršímu členovi rodu, v té době konkrétně jeho nejstaršímu synovi Spytihněvovi II., zatímco tři jeho mladší bratři získali moravské úděly. Ani tento systém však nezabránil sporům.
Z knížat se stávají králové
Královská koruna nebyla zpočátku s českým trůnem spojena natrvalo. Vratislav II. ji získal roku 1085 a Vladislav II. roku 1158. V obou případech ale šlo o osobní poctu, která nepřecházela automaticky na potomky. Zlom nastal až na přelomu 12. a 13. století, kdy Přemysl Otakar I. získal dědičný královský titul.
Zlatá bula upevnila postavení království
Výsadní postavení českého panovníka potvrdily 26. září 1212 listiny římského krále Fridricha II., z nichž nejznámější vstoupila do dějin jako Zlatá bula sicilská. Stvrzovala mimo jiné dědičnou královskou hodnost a právo domácí volby panovníka a upravovala povinnosti českého krále vůči říši. Šlo o potvrzení a upevnění práv, jež Přemysl Otakar I. získával již v předchozích letech. Originály listin jsou uloženy v pražském Národním archivu.
Přemyslovci na vrcholu moci
Ve 13. století už Přemyslovci nehráli na pomyslné šachovnici pouze domácí partii. Svoji pozornost obrátili hlavně k rakouským zemím. České království se tak zapojilo do zápasu o moc ve střední Evropě. Za Přemysla Otakara II. se rozšířilo přes rakouské země až k Jaderskému moři a přemyslovská moc dosáhla největšího územního rozmachu. Další ambice však narazily na nového soupeře, rod Habsburků.
Kutnohorské stříbro a evropské ambice
Na přelomu 13. a 14. století se ještě zdálo, že české království svoji pozici neztratí. Mimořádné bohatství mu přinesla těžba stříbra v Kutné Hoře. Přemyslovský vliv se opět rozšířil za hranice českých zemí – Václav II. provedl roku 1300 mincovní reformu a téhož roku usedl i na polský trůn, jeho syn Václav III. byl ještě před převzetím vlády v Čechách korunován uherským králem. Vypadalo to, že dynastie má nakročeno k dalšímu růstu. Jenže sen o velké slávě ukončila série úmrtí.
Seznam po sobě vládnoucích Přemyslovců
U některých panovníků se údaje o počátku či konci vlády v odborných pramenech a literatuře rozcházejí.
| Bořivoj I. | doložen 872 – asi 889 |
| Spytihněv I. | asi 894–915 |
| Vratislav I. | 915–921 |
| sv. Václav | 921 – asi 935 |
| Boleslav I. | asi 935–972 |
| Boleslav II. | 972–999 |
| Boleslav III. | 999–1002, 1003 |
| Jaromír | 1003, 1004–1012, 1033–1034 |
| Oldřich | 1012–1033, 1034 |
| Břetislav I. | 1035–1055 |
| Spytihněv II. | 1055–1061 |
| Vratislav II. | 1061–1092 |
| Konrád I. Brněnský | 1092 |
| Břetislav II. | 1092–1100 |
| Bořivoj II. | 1100–1107, 1117–1120 |
| Svatopluk Olomoucký | 1107–1109 |
| Vladislav I. | 1109–1117, 1120–1125 |
| Soběslav I. | 1125–1140 |
| Vladislav II. | 1140–1172 |
| Bedřich | 1172–1173, 1178–1189 |
| Soběslav II. | 1173–1178 |
| Konrád II. Ota | 1189–1191 |
| Václav II. | 1191–1192 |
| Přemysl Otakar I. | 1192–1193, 1197–1230 |
| Jindřich Břetislav | 1193–1197 |
| Vladislav Jindřich | 1197 |
| Václav I. | 1230–1253 |
| Přemysl Otakar II. | 1253–1278 |
| Václav II. | 1283–1305 |
| Václav III. | 1305–1306 |
Významné osobnosti Přemyslovců, které byste měli znát
Svatá Ludmila, první česká světice (asi 860–15. 9. 921)
Manželka Bořivoje I. a babička svatého Václava patřila k první historicky známé generaci Přemyslovců. Po smrti manžela nadále hrála významnou roli v politickém životě a významně se podílela na výchově vnuka Václava. Roku 921 byla na Tetíně zavražděna, podle legend na příkaz své snachy Drahomíry. Po smrti byla Ludmila uctívána jako světice a stala se jedním ze symbolů počátků křesťanství v Čechách.
Svatý Václav, hlavní patron české země (908–935)
Syn knížete Vratislava I. a Drahomíry získal na svou dobu neobvyklé vzdělání díky zmiňované babičce Ludmile. Během vlády nechal na Pražském hradě vybudovat rotundu sv. Víta, předchůdkyni dnešní katedrály, do níž uložil relikvii tohoto světce získanou od východofranského krále Jindřicha I. Ptáčníka. Po vpádu Jindřicha I. roku 929 se Václav zavázal k placení pravidelného poplatku a orientoval svou politiku na Sasko. S jeho zahraniční politikou však nesouhlasila část domácích elit, což přispělo ke konfliktu s bratrem Boleslavem. Ten ho spolu se svojí družinou zavraždil 28. září ve Staré Boleslavi nejspíše roku 935.
Po smrti začal být Václav uctíván jako mučedník a světec. Jeho jméno později dostala Svatováclavská koruna a 28. září dnes Česko slaví jako Den české státnosti.
Boleslav I., bratrovrah, který upevnil český stát (asi 915–972)
Do dějin vstoupil jako Václavův bratr a strůjce jeho smrti, což mu vyneslo přízvisko Ukrutný. Během téměř čtyř desetiletí vlády ale prokázal výrazné vojenské i politické schopnosti. Přemyslovská moc se za něj rozšířila na Moravu, do Slezska a směrem ke Krakovsku. Budoval soustavu hradišť, jejichž prostřednictvím vybíral dávky a upevňoval vládu. Za jeho panování se v Čechách začaly razit první denáry. Pomohl tak položit základy českého státu.
Břetislav I., „český Achilles“ (asi 1002–10. 1. 1055)
Byl nemanželským synem knížete Oldřicha a jeho družky Boženy. Pověst sebevědomého a schopného válečníka přinesla Břetislavovi I. už středověká tradice z pera Kosmase, která jej nazývala „českým Achillem“. Roku 1039 podnikl úspěšné tažení do Polska, obsadil Hnězdno a nechal odtud do Prahy převézt ostatky svatého Vojtěcha. Podnikl i řadu dalších vojenských tažení a v závěru vlády vystupoval jako spojenec císaře Jindřicha III. Vynikl ale i mimo válečná pole. V roce 1054 se pokusil pravidly seniorátu zabránit ničivým zápasům svých potomků o vládu.
Přemysl Otakar I. změnil pravidla nástupnictví (asi 1167–15. 12. 1230)
Na český trůn se Přemysl Otakar I. dostal poprvé roku 1192 ještě jako kníže, po sporu s císařem a pražským biskupem Jindřichem Břetislavem však o rok později vládu ztratil a odešel do vyhnanství. Na knížecí stolec se vrátil roku 1197 a dokázal obratně využít sporů o římský trůn i měnit své spojence podle vývoje situace. Už roku 1198 získal královský titul a jeho dědičnost a další výsady českého panovníka roku 1212 potvrdily listiny Fridricha II. Přemysl tak výrazně omezil dosavadní nejistotu při nástupnictví a připravil cestu k převzetí vlády svým synem Václavem I.
Anežka Česká, princezna, která pečovala o nemocné (1211–2. 3. 1282)
Pravděpodobně nejmladší dcera Přemysla Otakara I. měla podle dobových zvyklostí posloužit dynastickým zájmům. Několikrát se jednalo o jejím sňatku s významnými evropskými panovníky či jejich potomky. Nakonec si však zvolila řeholní život. Byla velmi vzdělaná a významnou osobností politického i společenského dění. Na počátku 30. let 13. století založila v Praze klášter Na Františku a zasloužila se také o vznik špitálu. Stála rovněž u počátků jediného původně českého církevního řádu, křižovníků s červenou hvězdou. Zároveň radila svému bratrovi Václavu I. Za svatou byla prohlášena až roku 1989.
Přemysl Otakar II., král železný a zlatý (1233–26. 8. 1278)
Přemyslovská moc za jeho vlády sahala dál než kdy předtím. Vedle Čech a Moravy ovládal postupně Rakousy, Štýrsko, Korutany a Kraňsko a jeho panství sahalo až k Jadranu. Přezdívka „král železný a zlatý“ vystihovala jeho vojenskou sílu i bohatství, jeho ambice však nakonec narazily na Rudolfa Habsburského. Porážka a smrt Přemysla v bitvě na Moravském poli roku 1278 znamenaly nejen konec expanze, ale také zásadní obrat v mocenském uspořádání střední Evropy.
Kdo byli poslední Přemyslovci?
Označení poslední Přemyslovci se používá pro české krále z přemyslovské dynastie, kteří vládli od roku 1198 do 1306, kdy vymřela hlavní královská linie rodu po meči. Patří mezi ně Přemysl Otakar I., Václav I. Jednooký, Přemysl Otakar II., Václav II. a Václav III.
Konec Přemyslovců na trůnu
Po smrti Václava II. roku 1305 zůstal jediným mužským dědicem hlavní královské větve jeho mladý syn Václav III. Když byl 4. srpna 1306 v Olomouci zavražděn, skončila více než čtyři staletí trvající vláda Přemyslovců na českém trůně a hlavní královská linie vymřela po meči. Samotný rod však nezanikl. Vedlejší opavská větev, pocházející od nemanželského syna Přemysla Otakara II. Mikuláše I., pokračovala v mužské linii až do roku 1521. Přemyslovská krev navíc pokračovala i po ženské linii – například prostřednictvím Elišky Přemyslovny, která se provdala za Jana Lucemburského.
