Lucemburkové byli druhou dynastií, která usedla na český trůn. Na našem území panovali v letech 1310–1437. Za jejich vlády došlo díky Karlovi IV. k velkému rozkvětu celého království a především Prahy, tento úspěch se ale brzy obrátil v hospodářskou krizi. Jaká je historie slavného rodu Lucemburků a koho z nich byste měli znát?
Jak se Lucemburkové dostali na český trůn?
Po smrti Václava III., posledního přemyslovského vladaře, bylo potřeba obsadit český trůn. Krátce se na něm vystřídalo několik panovníků, až část české šlechty požádala budoucího římskoněmeckého krále Jindřicha VII. Lucemburského, aby novou hlavu království vybral. Jindřich zvolil svého syna. Jan Lucemburský se oženil s Eliškou Přemyslovnou, sestrou zemřelého Václava III., a získal ve čtrnácti letech český trůn.
Jan Lucemburský, král cizinec (1310–1346)
Ne všichni s volbou panovníka souhlasili a Jan musel udělat několik ústupků. Byly podepsány tzv. inaugurační diplomy, podle nichž nemohli být cizinci obsazováni do úřadů, šlechta neplatila za své statky daně a neměla vojenskou povinnost mimo hranice státu. Král později podepsal i tzv. Domažlické úmluvy, díky kterým šlechta posílila svou moc na jeho úkor. Jan už neměl sílu šlechtě vzdorovat. Udělil správu státu jejímu zástupci Jindřichovi z Lipé a odešel do zahraničí.
Janovi, mimochodem skvělému válečníkovi, se kvůli tomu začalo říkat „král cizinec“. Díky svým výpravám a diplomatickým schopnostem však dokázal připojit k českým zemím Chebsko, Horní Lužici a Slezsko. Dal také razit mince zvané florémy, roku 1338 nechal postavit Staroměstskou radnici a roku 1344 se mu díky dobrým vztahům s papežem podařilo povýšit pražské biskupství na arcibiskupství. V tomtéž roce Jan položil základní kámen Katedrály svatého Víta.
Pro svého syna Karla IV. chtěl získat významné postavení v politice. Roku 1346 prosadil jeho volbu za římského krále. Ve stejném roce společně bojovali po boku francouzského krále proti Angličanům v bitvě u Kresčaku. Téměř slepý Jan Lucemburský tam padl.
Otec vlasti Karel IV. (1346–1378)
Narodil se jako Václav roku 1316 a v sedmi letech byl poslán na výchovu do Francie. Dostalo se mu kvalitního vzdělání, které mu pomohlo být v budoucnosti tak dobrým vladařem. Jméno Karel získal až při biřmování po svém strýci. Ve čtrnácti letech odešel do Itálie, kde chtěl jeho otec založit Lucemburské panství, a v roce 1333 se vrátil do Čech. Našel je zpustošené, a když ho jeho otec učinil Markrabětem moravským, začal spravovat nejen Moravu, ale také Čechy.
Roku 1346 se stal římským králem, díky tomu se mu začalo říkat Karel IV. – v českých zemích byl sice první Karel na trůnu, ale římskými králi už byli tři Karlové před ním. O rok později byl korunován českým králem a v roce 1355 dokonce římským císařem.
Rozhodl se opět pozvednout Čechy a vrátit Praze její dřívější věhlas. V rámci reorganizace státu ustanovil země Koruny české, které pak prakticky existovaly až do konce první světové války. Založil Nové město pražské, Karlovu univerzitu, nechal postavit několik nových kostelů, benediktinský klášter Emauzy a také císařské sídlo Karlštejn. V Praze díky němu vznikl rovněž Karlův most, Královský palác i Hladová zeď, jejímž účelem bylo dát práci chudému obyvatelstvu.
Karel IV. vydal roku 1355 zákoník Majestas Carolina, který měl omezit moc šlechty. Ta se ale vzpínala tak, že Karel raději prohlásil, že listina shořela. O rok později byl úspěšnější se Zlatou bulou Karla IV., která upravovala poměry v celé Svaté říši římské.
Karlovy manželky
Karel VI. měl celkem čtyři manželky a 12 dětí (jenom 6 se dožilo dospělosti). Díky výhodným sňatkům se mu podařilo pro Země Koruny české získat další území.
Blanka z Valois
S Karlem se vzali už ve věku 7 let, ale začali spolu žít až zhruba ve 14. Blanka zemřela dva roky po Karlově korunovaci. Měli spolu dvě dcery, ovšem mužský potomek dynastii scházel.
Anna Falcká
Zemím Koruny české přinesla Horní Falc. Dala Karlovi vytouženého potomka Václava, z kterého se Karel tak radoval, že mu okamžitě našel nevěstu – tehdy jedenáctiletou Annu Svídnickou. Syn Václav ovšem ve dvou letech zemřel a Anna Falcká ho rok poté následovala. Říká se, že zemřela žalem po ztraceném dítěti.
Anna Svídnická
Místo syna se s mladičkou Annou Svídnickou oženil sám Karel a rozšířil tak svou zemi o Dolní Lužici. Pět let po svatbě se jim narodila dcera a o tři roky později syn, budoucí král Václav IV. Při porodu třetího dítěte Anna zemřela.
Eliška Pomořanská
Díky poslední Karlově manželce se země rozrostla o Braniborsko. Eliška byla proslavená svou silou a také plodností, Karlovi dala celkem šest dětí. Dospělosti se dožili dva synové – Zikmund a Jan. Harmonické manželství trvalo 15 let až do Karlovy smrti roku 1378. Zemřel na zápal plic.
Václav IV.
Ještě za svého života dal Karel IV. korunovat Václava českým a v roce 1376 i římským králem. Jeho bratr Zikmund měl vládnout v Braniborsku. Země se za vlády Václava IV. dostala do hospodářské krize – začaly docházet zásoby stříbra pod Kutnou Horou a zemi stihla epidemie moru, při níž zemřelo 15 % obyvatel. Václav se navíc raději než vládě věnoval oslavám a lovu. Zašlo to tak daleko, že byl roku 1400 sesazen z římského trůnu.
Za vlády Václava došlo rovněž k papežskému schizmatu (dva papežové) a vzestupu husitského hnutí. Na naléhání reformistů vydal Václav IV. roku 1409 Dekret kutnohorský, který změnil způsob hlasování na pražské univerzitě ve prospěch Čechů. Mělo to bohužel za následek to, že němečtí profesoři i studenti univerzitu opustili a ta přestala mít mezinárodní věhlas.
Jak skončila vláda Lucemburků?
Václav IV. zemřel roku 1419. Králem se měl stát jeho bratr Zikmund, ale pro husity byl nepřijatelný. Vlády se mohl ujmout až po skončení husitských válek. Zemřel jako poslední legitimní Lucemburk roku 1437. Římskou i českou korunu poté převzali Habsburkové.