Zrzavý syn Karla IV. nemá v Čechách moc dobrou pověst. Dodnes mu vyčítáme smrt Jana Husa a křížové výpravy proti Čechám. Byl ale opravdu takový padouch, nebo mu spíš nepřály okolnosti? Pravdou je, že Zikmund Lucemburský byl politik podobně významný jako jeho slavný otec, prosadil reformu církve a Maďaři dodnes považují období jeho vlády za jednu ze svých nejlepších ér.
Zikmund se narodil roku 1368 jako druhorozený syn Karla IV. a jeho poslední manželky Alžběty Pomořanské. Přezdívku liška ryšavá získal už v dětství díky svým zrzavým vlasům. Neměla tedy původně nic společného s jeho povahou nebo politickými činy.
Karel IV. měl se svým synem jasné plány: chtěl pro něj získat uherskou a polskou korunu. Už v šesti letech ho zasnoubil s Marií Uherskou, dcerou polského a uherského krále, kterého měl Zikmund po jeho smrti na polském trůnu nahradit. V roce 1378 však Karel IV. zemřel a jeho syn se na následující léta přesunul do Uher a do Polska.
Hlavně Uhry mu nesmírně přirostly k srdci. Jenže trůn si musel nakonec tvrdě vybojovat. Až tažení Lucemburků v čele s jeho bratrem Václavem IV. a bratrancem Joštem Moravským mu vynutilo sňatek s Marií, kterou její otec mezitím zasnoubil s někým jiným. Roku 1387 se Zikmund konečně stal uherským králem.
Vychytralý diplomat
Čekala ho však nelehká vláda. Na uherský trůn usedl na přelomu 14. a 15. století, v období hluboké společenské krize a počínajícího husitství, proti kterému pak celý život bojoval. Do rukou dostal nesjednocené Maďarsko ve zbídačeném stavu. Zikmund Lucemburský ale oplýval uměním diplomacie a navíc byl nesmírně inteligentní. Mluvil plynně sedmi jazyky a věděl taky, kdy je potřeba použít vojenskou sílu.
Svou zemi hned na začátku musel chránit před zcela novým nebezpečím: Osmany. Vůbec poprvé v historii zamířili Turkové na Balkán. Ačkoli proti nim nejdřív s křižáckou výpravou Zikmund drtivě prohrál a sám v bitvě u Nikopole roku 1396 málem zemřel, nakonec se mu podařilo udržet Turky v uctivé vzdálenosti od Evropy. Ve stejné době ho ale postihla tragédie v osobním životě: jeho těhotná manželka Marie spadla z koně a zemřela.
Z Uher vykřesal rozvinutou zemi
Na začátku 15. století se Zikmundovi podařilo situaci v Uhrách stabilizovat. A podobně, jako Karel IV. předtím Čechy, začal Zikmund rozvíjet Uhry. V Budíně založil první univerzitu a postavil obrovský královský palác, prý největší gotické sídlo v Evropě, které ale bohužel v 17. století shořelo na popel. Nechal také vystavit pohraniční pevnosti, které účinně odrážely turecké útoky.
S Čechami to jde od desíti k pěti
Zato vláda v Čechách se bortila. Zikmundův starší bratr Václav IV. byl slabým králem a kvůli své liknavosti a nečinnosti postupně ztrácel moc. Roku 1400 byl dokonce sesazen z římského trůnu. Nehodlal se ho ale vzdát, požádal proto Zikmunda o pomoc a nabídl mu za to správu Čech. Zikmund začal zabírat české hrady, ale protože se mu Václav nakonec stavil na odpor, nechal ho zajmout a poslat do Vídně.
Zikmundův postup se Čechům vůbec nelíbil. Uherský král se je sice snažil vojensky umlčet, ale musel zároveň zasahovat doma v Uhrách, kde se objevil nový uchazeč o trůn. Václavovi se z Vídně podařilo uprchnout a roku 1404 se bratři smířili. O rok později se také Zikmund podruhé oženil, ve čtyřiceti letech si vzal patnáctiletou Barboru Cejlskou. Roku 1409 se jim narodila první dcera Alžběta Lucemburská. Nikdo tehdy netušil, že bude Zikmundovým jediným potomkem.
Trojpapežství musí skončit
S Václavovou podporou byl Zikmund v roce 1411 korunován římským králem. Stál před ním jeden z největších úkolů jeho kariéry: konečně vyřešit papežské schizma. Úřad papeže v té době totiž zastávali tři muži. Zikmund donutil jednoho z nich, Jana XXII., aby svolal nový koncil do Kostnice. Ten roku 1414 rozhodl o abdikaci všech tří papežů.
Na jednání v Kostnici měl také mistr Jan Hus obhájit své učení. Od Zikmunda na tuto cestu dostal ochranný glejt, který však zaručoval pouze bezpečnou cestu Zikmundovým územím do Kostnice. Tam byl Hus zatčen.
Husa mu Češi neodpustí
Začal se soudní proces, kterým si to Zikmund u Čechů nadobro zavařil. Žádal sice Husovo propuštění, ale kardinálové hrozili, že koncil rozpustí. Zikmund považoval za důležitější ukončit papežské schizma, a proto pro Husa alespoň vyjednal veřejné slyšení.
Hus na něm odmítl odvolat své učení, k čemuž ho vyzýval i Zikmund, a byl tak odsouzen k upálení. Uherský král se ho pokusil ještě jednou zachránit. Když už byl Hus přivázán k hranici, přijel Zikmundův maršálek s nabídkou odvolání z králova rozkazu. Hus opět odmítl. Zikmund to bral jako politováníhodnou, ale nutnou oběť na cestě ke svému cíli: novému a jedinému papeži. Tím byl roku 1417 zvolen Martin V.
Zikmund se díky koncilu stal hvězdou evropské politiky. Jenže ne pro Čechy. Protože Václav nezplodil žádného potomka, byl Zikmund po jeho smrti v roce 1419 legitimním nástupcem českého trůnu. Nepodařilo se mu ale převzít moc, odpor husitů byl vůči němu příliš velký, a Zikmund zase odmítl slevit ze své víry.
Křížová výprava proti domovu
Českého království se nehodlal za žádnou cenu vzdát. Vytáhl proto na Čechy s křížovou výpravou a roku 1420 oblehl Prahu. Nezvládl ale vyhrát ani bitvu na Vítkově, ani bitvu u Vyšehradu, a křížová výprava se navzdory trojnásobné přesile rozpadla. Zikmund se sice narychlo nechal korunovat na Pražském hradě, české království ale i tak jeho vládu odmítlo.
O rok později se vydal na novou křížovou výpravu – opět neúspěšně. Jeho vojáci nedokázali překonat husitské vozové hradby a geniální taktiky vojevůdce Jana Žižky. Zikmund se vzdal. V budoucnu pak sice podpořil i tři další křížové výpravy, ale už se jich osobně nezúčastnil. Do českých zemí dalších 14 let vůbec nevkročil.
Poslední kapka do kalichu nenávisti
Uměl ale vyčkávat. Jeho chvíle nastala po roce 1434, kdy se husité názorově rozdělili a v bitvě u Lipan se navzájem pozabíjeli. Teprve poté, ve svých 68 letech, převzal Zikmund vládu i ve své rodné zemi. Ačkoli při jednáních slíbil kališníkům všechny svobody, které od něj požadovali, sám nové pořádky nehodlal přijmout. V roce 1937 nechal popravit posledního vzpurného husitského vojevůdce Jana Roháče z Dubé, čímž v Češích vyvolal ještě víc nenávisti.
Jeho zdravotní stav se postupně horšil, a tak se rozhodl z nepřátelské Prahy odjet do svých milovaných Uher. Dojet však stihl pouze do Znojma, kde zemřel pravděpodobně na rakovinu. Dožil se bez dvou měsíců 70 let. Stejně jako jeho bratr po sobě ale nezanechal žádného mužského potomka. Se Zikmundovou smrtí vymřeli Lucemburkové po meči.
