Královská dynastie během své nepříliš dlouhé vlády významně promluvila do anglických dějin. Začátek neměla snadný. Zemi převzala po vyčerpávajících vnitřních bojích a navzdory snahám o převrat udržela panovnické křeslo, i když často za krvavou cenu. Zejména ve druhém období vládnutí se jí ale dařilo zemi rozvíjet. Dá se říci, že tehdy Tudorovci připravili půdu pro další růst Anglie, která je v současnosti světovou mocností.
Historie původně šlechtického waleského rodu Tudorovců sahá až do 13. století. Nicméně jeho vláda začala až šest dní po bitvě u Bosworthu 22. srpna 1485, kde Jindřich Tudor porazil vojsko Richarda III. – posledního anglického krále padlým na bojišti. Skončila tak 30letá série občanských konfliktů známých jako války růží. Trůn opustili Plantageneti (vládli od roku 1154), kteří boje rozpoutali. Dlouhé roky je totiž vedly znepřátelené větve této dynastie a jejich příznivci – vítězní Lancasterové (červená růže) a poražení Yorkové (bílá růže).
Soupeřům nedal šanci
Jindřich VII. (28. ledna 1457 – 21. dubna 1509) se tak stal prvním králem z rodu Tudorovců a trůn si musel, jak se říká, zasloužit. Jeho právo na něj totiž bylo diskutabilní, i když měl v tomto směru snadnější pozici, protože hned několik možných nástupců bylo zabito nebo popraveno ve válkách růží. Po trůnu prahl hlavně Perkin Warbeck, který tvrdil, že je mladším synem krále Eduarda IV., tzv. princem Richardem ze Shrewsbury, jež záhadně zmizel v roce 1483 a od té doby se „po něm slehla zem“. Spojil se s odpůrci Jindřicha VII. a pokusil se o převrat – neúspěšně. V červnu 1799 ho popravili.
Král Jindřich chránil svoji pozici tím, že výrazně omezil moc šlechty a vydal zpětné prohlášení, že ze zrady může být obviněný kdokoliv, kdo byl v bitvě u Bosworthu na straně Richarda III. Není známo, proč omilostnil Richardova nástupce Johna de la Polea, který se dva roky poté vzbouřil, ale nepřežil bitvu u Stoke.
Mírotvůrce s citem pro finance
Není divu, že se král Jindřich zbytek života až paranoidně obával o život svůj i své rodiny. Avšak s manželkou Kateřinou z rodu Yorků se jim podařilo sjednotit znepřátelené rody Plantagenetů. Zemi vládl tak, aby prosperovala a bylo v ní co nejméně konfliktů. Uzavřel několik mírových smluv. Dokonce i s Francií, se kterou Anglie vedla stoletou válku (1337 – 1453) a přišla o část svého území. Pravdou ale je, že tomto případě si dopomohl falešným vpádem do Burgundska. Mír uzavřel také se Španělským královstvím (svatba syna Artura s Kateřinou Aragonskou) a se Skotskem (zasnoubení dcery Markéty s králem Jakubem IV.).
Konec života neměl šťastný. V roce 1503 zemřel jeho syn Artur, dědic trůnu a krátce poté i manželka Alžběta. On sám podlehl tuberkulóze 21. dubna 1509.
Spalující touha po synovi
Na trůn tak usedl Jindřich VIII. (28. června 1491 – 28. ledna 1547). Vládce Anglie a Irska proslul nejen divokým životem, ale také vážným rozkolem s římskokatolickou církví. Odstartoval ho první, nenaplněný sňatek s Kateřinou Aragonskou, který mu s pomocí papežské buly na konci svého života vyjednal otec Jindřich VII. Mladý král se svatbě bránil, měl za to, že zasnoubení je neoprávněné a chtěl si najít nevěstu sám. Nakonec ale podlehl tlaku země, která chtěla obnovit spojenectví se Španělským královstvím – navíc v té době nenarazil na vhodnou partnerku. Jejich manželství bylo vystaveno tvrdé zkoušce. Přišli o několik dětí ještě v raném věku, přežila jen dcera Marie. Dědic v podobě chlapce jim nebyl dopřán.
Snaha o rozvod
Pro krále Jindřicha to byla velká rána. Byl tehdy skvělým sportovcem, miloval rytířské souboje, lov i veslování, vynikal v hraní karet. Navíc skládal hudbu i verše. Bylo jen otázkou času, do koho se zamiluje. Vyvolenou se stala dvorní dáma Anna Boleynová, která ho zcela okouzlila. Aby se mohl rozvést, vyslal přímo za papežem Klementem VII. posla s žádostí o anulování svatby a povolení sňatku s další ženou. Argumentoval, že manželství jeho bratra Artura s Kateřinou bylo naplněno, proto papežská bula není oprávněná. Zpráva se ale k papeži nedostala kvůli uvěznění císařem Karlem V., Kateřininým strýcem, který si rozvod nepřál. Nic nezmohl ani zkušený kardinál Thomas Wolsey. Ten byl dokonce označen „za neschopného“, s přičiněním Anny Boleynové přišel v roce 1529 o všechny veřejné funkce a zemřel ve vězení poté, co se ji pokusil vyhnat ze země.
Spojení s Římem u konce
Anna dosáhla svého cíle. Poté, co Kateřinu vykázali ze dvora, prosadila na nejvyšší místo Anglikánské církve Thomase Cranmera, který pomohl vytvořit podmínky pro rozvod Jindřicha a Kateřiny a začal náboženskou reformaci. Jindřich a Anna se tajně vzali a oficiální sňatek, později posvěcený i parlamentem, proběhl 25. ledna 1533. Mezitím Kateřina přišla o titul královny a Anna vystoupala na její místo.
V roce 1534 vyvrcholilo oddělení Anglie od římskokatolické církve. Po souboru zákazů papež krále z církve vyloučil a manželství Anny a Jindřicha prohlásil za neplatné. Vzniklo několik zákonů, které postihovaly všechny, kdo neuznali krále jako nejvyššího představitele církve. Mnoho protestantů uteklo, nebo bylo popraveno. Postupně se rušily kláštery a majitelek propadal, jak jinak, králi.
Manželství jako na houpačce
Nakolik se Jindřich za Annu bil, nebyl s ní šťastný. Problémem byla její velitelská a konfliktní povaha. Po narození dcery Alžběty 7. září 1533 přišli o tři roky později o syna, když Anna ze stresu potratila. Celé manželství skončilo krvavým fiaskem. Jindřich ji obvinil z cizoložství a nechal setnout mečem.
Král měl poté další čtyři manželky. Jana Seymourová zemřela při porodu syna Eduarda VI. v roce 1537. S Annou Klevskou se oženil kvůli politické situaci a po několika měsících se mu podařilo přesvědčit ji, aby manželství sama prohlásila za nenaplněné. Pak přišla na řadu sestřenice Anny Boleynové Kateřina Howardová, která ale měla poměr mimo královo lože a navzdory neplatnému manželství ji 13. února 1542 nechal popravit. Poslední sňatek uzavřel s bohatou protestantkou Kateřinou Parrovou. Byla to právě ona, kdo pomohl králi smířit se s jeho dcerami Marií a Alžbětou, jimž se znovu vrátil nárok na trůn.
Dobrý stavitel, ale špatný ekonom
S postupem věku Jindřich VIII. hodně přibral na váze. Měl několik zdravotních problémů a komplikace s onemocněním nohou vedly k jeho smrti 28. ledna 1547.
Jindřichův náročný život měl poměrně vysoký účet. Na mysli máme počet popravených osob, které se odhadují až na 72 tisíc (nejspíše včetně kriminálníků) i finance. Přestože mu jeho otec zanechal obrovský majetek a mnoho dalšího získal rušením klášterů, s penězi nevyšel. Hodně investoval do úpravy královských paláců a stavby lodí, byl spoluzakladatelem Britského královského námořnictva, a stavěl obranu proti hrozícímu vpádu Španělů či Francouzů – například dosud největší anglický hrad nad městem Dover a opevnění velké části pobřeží.
Na trůnu už jako dítě
Třetím anglickým krále z rodu Tudorovců byl Eduard VI. ((12. října 1537 – 6. července 1553). Stal se jím v pouhých 9 letech, proto ho ve vládnutí zastupovala tzv. regentská rada. Nebyla však úspěšná. Protestantskou zemí zmítaly nepokoje kvůli ekonomickým i sociální problémům, navíc na Anglii útočilo Skotsko. V čele rady stále nejdříve strýc Eduar Seymour a poté John Dudley. Pod jeho vedením se situaci trochu uklidnila. Ovšem když Eduard v roce 1552 onemocněl, nechal ho Dudely podepsat dokument, který rušil následnictví obou Eduardových sester a dědičkou ustanovil Janu Greyovou, pravnučku Jindřicha VII. Ta se po smrti mladého krále v roce 1553 sice na trůn dostala, ale na pouhých 9 dnů (10. července 1553 – 19. července 1553). Poté parlament prohlášení Dudleyho zrušil a stanovil následnicí Marii, která měla podporu šlechticů.
Krvavá Mary
Toto přirovnání si „vysloužila“ dcera Jindřicha VIII. a jeho první ženy Kateřiny Marie I. Tudorovna (18. února 1516 – 17. listopadu 1558) za upálení zhruba 300 stoupenců anglikánské církve během jednoho dne. Byla totiž zapřísáhnou katoličkou a po nástupu na trůn přišly čistky. Znovu propojila anglikánskou církev s římskokatolickou. Vdala se za španělského prince, pozdějšího krále Filipa II. hlavně proto, aby jejich potomci pokračovali v nově nastoleném režimu a země neupadla zpět do protestantismu. Jenže děti nakonec neměli. Marie zemřela po bolestech břicha 17. listopadu 1558 a své místo přenechala sestře Alžbětě, kterou pro podezření z protestantismu téměř rok věznila.
Panovnice zlatého věku
Po Jindřichu VII. a VIII. byla Alžběta I. (7. září 1533 – 24. března 1603) třetí nejvýznamnější anglickou vládkyní z rodu Tudorovců. Zároveň také poslední. Vzešla z druhého manželství Jindřicha VIII. a za jejího působení (1558 – 1603) se Angličané víceméně stmelili a mohli svoji zemi posouvat kupředu. Dařilo se literatuře, divadlu, lidé milovali hry Williama Shakespeara. Rozvíjela se mnohá řemesla, mořeplavba i obchod.
Alžběta se obklopila dobrými rádci a obrovskou slávu jí zajistila porážka španělské Amandy, tedy flotily stvořené pro vpád do Anglie.
Po své smrti byla označována jako panovnice zlatého věku, i když někteří historici upozorňují také na její ne vždy příjemnou povahu a neúspěchy na konci vládnutí. Nicméně po bouřlivých výměnách panovníků před ní bylo stabilních 44 let na trůnu nesmírně vítaných, často nazývaných jako Alžbětinská doba. Velkou oporou jí byl legendární viceadmirál Francis Drake, který svými válečnými úspěchy na moři navždy ohromil Angličany, naopak Španělé ho zapsali na černou listinu.
Rod Tudorovců před kamerami
„Život jako stvořený pro scénář,“ řekl si nejspíš Michael Hirst a pustil se do televizního seriálu, který zasadil do počátku vlády anglického krále Jindřicha VIII. Hlavní roli ztvárnil irský herec Jonathan Rhys Meyers, nominovaný roce 2007 na Zlaté glóby v kategorii nejlepší herec. Nominaci dostal i celý seriál za nejlepší drama. Úspěšně na sebe upozornily také kostýmy, které o rok později získaly cenu Emmy. Čtyřdílná série končí smrtí Jindřicha VIII. A přestože historikové upozorňují, že v mnoha ohledech neodpovídá realitě, je mezi diváky velmi populární.
