Gala koncert pro arcibiskupství

v jedinečné dramaturgii A. Plachetky a F. Klisoviće

Článek

Převrat na českém trůnu: Jak jsme měli dva krále a kdo nakonec získal korunu

Před bitvou na Bílé hoře se o český trůn přeli dva muži: Ferdinand II. a Fridrich Falcký. Žádný z nich neustoupil, a tak musely rozhodnout až výsledky bitvy. Za jakých okolností o trůn tito dva soupeřili a jak situaci eskalovaly české stavy? Článek historika Pavla Fabiniho vyšel v časopisu Historie. Vy si ho teď můžete přečíst i na našem blogu. 

V letech 1619 a 1620 mělo české království hned dva krále, z nichž ani jeden nechtěl ustoupit a vzdát se svého nároku. O tom, zda trůn nakonec připadne Ferdinandu II. Habsburskému nebo Fridrichu Falckému se tak nakonec muselo rozhodnout na bojišti.

Pouhé necelé dvě hodiny trvala bitva pojmenovaná po vrchu zvaném Bílá Hora, podle vápencových skal v okolí. Rozhodla zápas dvou našich králů a současně ukončila protihabsburské povstání části stavovské obce, které přes dvě léta pustošilo české země, přineslo bídu, mnoho lidských obětí a stalo se počátkem evropského konfliktu do té doby nevídaných rozměrů. V bitvě vítězná strana ukořistila mnoho praporců, i jeden s heslem „Bona causa tandem vincit“, spravedlivá věc nakonec zvítězí. 

Ale na čí straně vlastně byla pravda? Jaké momenty vedly představitele české stavovské obce k rozpoutání kolotoče násilí, a jakou roli v tom celém sehráli korunovaní čeští králové, Ferdinand II. a Fridrich Falcký? Popravdě ani jeden z panovníků se boje aktivně neúčastnil. Habsburk tehdy pobýval ve svém vídeňském sídle, zatímco jeho rival v čase osudové bitvy obědval na Pražském hradě, a když se chystal okouknout situaci, o výsledku již bylo rozhodnuto. Bez váhání prchnul za řeku do bezpečí a dalšího dne s rodinou, suitou a nejcennějšími předměty za hranice království. Svatováclavskou korunu nechal na staroměstské radnici. Jací oba vrcholní aktéři byli, jaké životy vedli a co je motivovalo účastnit se podniku s nejistým výsledkem?

Následník z vedlejší větve

O generaci starší Ferdinand Štýrský se narodil v roce 1578 do rodiny Karla II. Štýrského, nejmladšího ze synů českého krále Ferdinanda I. Habsburského (♛1526–1564). Sám byl bratrancem dvou českých králů a císařů, Rudolfa II. (v Čechách ♛15751611) a Matyáše (v Čechách ♛1611–1619). Od mládí byl velmi zbožný, studoval na prestižní jezuitské škole v Ingolstadtu a vedl ctnostný život. Od roku 1595 v rakouském Štýrsku získával tolik cenné vladařské zkušenosti. V otázkách víry, ale i při panování zůstával vždy otevřený radám důvěrníků. V jednadvaceti letech se oženil s bavorskou princeznou Marií Annou, s níž zplodil celkem sedm dětí.

A právě jeho schopnost zajistit dynastii dědice stála v roce 1617 za rozhodnutím bezdětného Matyáše, aby se právě Ferdinand stál jeho nástupcem, což v rámci rodové politiky řešila známá Oñateho smlouva, v níž své svolení deklarovali i další potenciální kandidáti rozvětveného habsburského rodu – Matyášovi bezdětní bratři Maxmilián a Albrecht, stejně jako španělský král Filip III. Stala se zřejmým dokladem, že Habsburkové dokážou táhnout za jeden provaz. Navíc si dohodnuté nástupnictví Matyáš ještě pojistil a adoptoval osiřelého Ferdinanda za syna.

Rodová svornost Habsburkům pomáhala posilovat také pozice ve vztahu k zástupcům stavovských obcí zemí, kterým vládli. Částečně to platí i pro Českém království, ačkoliv zde byla situace komplikovanější. Většina představitelů tří stavů, pánů, rytířů a královských měst, se totiž hlásila k některé z nekatolických konfesí, zatímco rod panující zde trvale od roku 1526 patřil k hlavním oporám římskokatolické církve. O to větším překvapením se stalo hladké přijetí Ferdinanda za dědice české koruny, které stavovský sněm téměř jednomyslně schválil. Dne 29. června 1617 byl akt stvrzen korunovačním rituálem. Se souhlasem stavů se stal budoucím českých králem na základě legitimního dědického nároku.

V zájmu „obecného dobrého“

Představitelé staročeských šlechtických rodů si byli dobře vědomi, jaké katastrofální následky přinášely zemi vnitřní rozbroje a války, které země zažívala kvůli náboženským sporům v časech husitských, nebo v prvních desetiletích 16. století při válkách mezi jednotlivými stavy. Vždy těchto situací, způsobujících bídu domácích obyvatel, dokázaly využít jiné státy k oslabení království. Zemský mír, „obecné dobré“, se proto stal prvořadým cílem a od poloviny 16. staletí se vcelku dařilo nacházet řešení náboženských sporů i otupovat ostří dalších konfliktů.

Tento specifický „modus vivendi“ ovšem narážel na nepochopení u rodin, které přicházely z prostředí, kde podobná tolerance nebyla běžná. Nepatřila k mentální výbavě tamních obyvatel. Případně u české šlechty a měšťanů, kterým byla sympatická situace v zemích, kde vládla jedna dominantní konfese, ať už se jednalo o Španělsko a Itálii v případě katolíků, nebo o země, odkud přicházeli stoupenci luteránství a sympatizanti Kalvínova učení. Zatímco země západní Evropy zažívaly hrůzy konfesijních sporů, jejichž mementem se staly Bartolomějská noc ve Francii (1572) nebo krvavé události v Anglii, v Čechách vládl relativní klid. Bylo otázkou, zda se stavovské obci podaří situaci udržet, nebo se otevře fanatismu a hrůzám s ním spojeným. 

V Čechách se totiž již zformovala silná španělská katolická klika, proti níž stáli radikálové z řad luteránů, kalvinistů a stoupenců Jednoty bratrské. I když většina staroutrakvistů a katolíků odmítala vyhrocování konfliktu, v rozhodujících okamžicích se nedokázali chopit iniciativy.

Příčiny „ohavné rebélie“

Iniciativa naopak nechyběla Jindřichu Matyáši Thurnovi, rodákovi z Innsbrucku, nekatolíkovi, který se do Čech přistěhoval v roce 1605. Brzy se stal výraznou osobností stavovské obce. Účastnil se zápasu o Rudolfův Majestát, vedl stavovské vojsko při vpádu pasovské armády a s Linhartem Colonou z Felsu, ortodoxním luteránem, jako jediní v roce 1617 odmítli přijetí Ferdinanda II. za Matyášova nástupce. Už v této době rozvíjeli představy o právu svobodné volby panovníka, proti čemuž ovšem, na základě detailního studia zákonů a starých listin, úspěšně argumentoval Habsburkům oddaný nejvyšší kancléř Českého království, Zdeněk Vojtěch Popel z Lobkovic. Poukázal na zákonné ustanovení Karla IV., že se koruna dědí v rodové posloupnosti, a pouze v případě vymření rodu v ženské i mužské linii nastává možnost svobodné volby nového krále.

Za svůj odpor proti Ferdinandovi byl Thurn zbaven lukrativního úřadu karlštejnského purkrabího, který připadl zástupci katolické strany Jaroslavu Bořitovi z Martinic. Ten, stejně jako Vilém Slavata z Chlumu a Košumberka, byl po Matyášově odjezdu do Vídně jmenován jedním z deseti místodržících v království. Zjevně se tak ke konfliktnímu potenciálu rozjitřené náboženské situace a sporů o zdroj panovnické moci přidávaly soukromé interesy jednotlivců i osobní antipatie. Výbušná směs v Čechách explodovala dne 23. května 1618 známou pražskou defenestrací, kdy se úzké skupince radikálů podařilo zorganizovat akt násilí proti královským úředníkům, a namočit tak většinu mírných a opatrných příslušníků stavovské obce do „ohavné rebélie“, jak povstání označili jeho odpůrci.

V čele akce stáli vedle Thurna a Felsi například jejich blízký přítel Oldřich Vchynský, příslušník Jednoty bratrské Václav Vilém z Roupova, Albrecht Jan Smiřický nebo Václav Budovec z Budova. Poslední dva sice náleželi k významným českým panským rodům, ale vzdělání získali na protestantských univerzitách – první v Heidelbergu a druhý ve Wittenbergu. Oba také měli vlivné kontakty s protestantskými knížaty nebo významnými protestantskými teology. Smiřičtí, jeden z nejmovitějších rodů, dokonce poskytovali vysoké finanční půjčky mimo jiné protestantovi kurfiřtu saskému.

Nové zemské uspořádání

Co si od defenestrace vlastně slibovali a zda už tehdy kalkulovali s možností, že se jim podaří habsburský rod svrhnout z českého trůnu, nelze prameny doložit, je to ale dost pravděpodobné. Umírněná většina stavů odmítající konflikt s králem sice získala převahu v novém stavovském orgánu, direktoriu, ale ještě během léta se radikálům podařilo prosadit vlastní politický kurz. Thurn v čele stavovské armády dostal zelenou k rozsáhlým vojenským operacím, a s následujícími vojenskými střety pomalu umírala i naděje na smírné ukončení konfliktu. To se stalo téměř nemožným po smrti Matyáše a Ferdinandově nástupu na český trůn v březnu 1619.

Přesto se tehdy král Ferdinand pokusil o mírové řešení. Zemským stavům opět potvrdil privilegia a vyzval je k sepsání stížností a k zahájení jednání, aby „království Naše zase v dobrý pokojný způsob postaveno a obyvatelé a poddaní Naši v pokoji, lásce a svornosti“ zůstávali. Králův list do Prahy doručil Adam mladší z Valdštejna, snaha o znovunastolení „obecného dobrého“ ale zůstala oslyšena. 

Staré domácí pořádky, zajišťující zemi relativní stabilitu, už předákům povstání nekonvenovaly, a své představy vtiskli do nové ústavy přijaté sněmem koncem července a nazvané Konfederace stavů zemí Koruny české. Dokument měnil správní uspořádání i vztahy mezi jednotlivými připojenými zeměmi. Zásadním způsobem omezil královi kompetence, zrušil dědičnost trůnu a významné státní úřady vyhradil pouze protestantům, čímž z katolíků de facto učinil obyvatele druhého řádu. Navíc byl zabavován majetek některým řádům, ale i lidem, kteří se s novým pořádkem odmítali ztotožnit.

Nepořádný sněm nepořádných direktorů

Vše delší dobu směřovalo ke zbavení Ferdinanda české koruny, přesto k tomuto aktu přistupovaly stavy velmi opatrně. Přeci jen byl legitimně potvrzeným a korunovaným králem, kterému většina z povstalců přísahala věrnost. Odpor k rušitelům slibu mohl vyvolat nestabilitu v zemi, mohl být i nebezpečným signálem pro případné zahraniční spojence, ale třeba i pro případného kandidáta na osiřelý trůn. Proto si na argumentech podporujících legitimitu odvolání krále dali záležet. Sněm jej schválil 19. srpna a den poté se přidaly i stavovské reprezentace Moravy, Slezska a obou Lužic.

V zemských zákonech s ohledem na vývoj událostí akt zbavení řádně korunovaného krále neměl oporu, a tak jej Ferdinand pochopitelně odmítl. Vedle ilegality poukázal na pochybnosti týkající se legitimity aktu odvolání i Vilém Slavata, který spočítal, že se přijetí krále sněmem v roce 1617 účastnilo 63 osob panského stavu, zatímco při odvolání pouhých 25! Navíc nebyl přítomen jediný z nejvyšších úředníků, a nehlasovalo se o sesazení na zemském sněmu obecném, ale „při sjezdu nepořádném, od nepořádných a rebelských direktorů svolaném“. Pokud by Ferdinand výstup srpnového sněmu uznal, těžko by to mohl obhájit před svým rodem, ale i před všemi poddanými a příslušníky obce, kterým stavovský režim sáhl na majetky a vyhnal je z království.

Při načasování Ferdinandova sesazení sehrála roli i důležitá okolnost mezinárodního rozsahu. Blížila se totiž volba římského krále, a s českou korunou byl spojen jeden z volebních hlasů. Stavovské povstání se do evropské mezinárodní politiky promítalo od samého počátku a stalo se příležitostí všech odpůrců Habsburků k jejich oslabení. Ostatně země Koruny české šlo tehdy počítat k hlavním středoevropských mocnostem – jak s ohledem na bohatství tohoto soustátí, tak na jeho vojenský potenciál a geopolitické umístění. S ohledem na probíhající konflikt si i odbojní stavové byli vědomi, že nově zvolený král by měl mít postavení, jež by usnadnilo povstalcům cestu k vítězství. Slovy Bohuchvala Berky z Dubé, musil „býti mocný“. O jednom takovém kandidátu kalvinistická klika jednala už na podzim 1618, ještě za Matyášovi vlády! 

Boží přání, které nemohu odmítnout…

K volbě nového českého krále se nekatoličtí zástupci českých zemí sešli 26. srpna, tedy pouhý týden po sesazení Ferdinanda. Na přetřes přišly prakticky dvě kandidatury – luterán Jan Jiří Saský a třiadvacetiletý kalvinista Fridrich Falcký, oba držitelé kurfiřtského hlasu a suverénní vládci s kontakty napříč Evropou. Falcké vítězství bylo zdrcující. Z necelých 200 přítomných reprezentantů panského stavu, rytířstva a měst obdržel 182 hlasů! Patrně mu vedle jeho původu hrály do karet dvě další okolnosti. Jednak stál oficiálně v čele Unie protestantských knížat, sdružující řadu odpůrců katolického bloku, ale současně byl zetěm mocného anglického krále Jakuba I., s jehož dcerou byl sezdán v roce 1612. Obě skutečnosti povstalcům skýtaly potenciál jak levného zahraničního úvěru, tak přímou vojenskou podporu. Dodejme ještě, že byl příbuzensky spřízněn také s dánským králem nebo s braniborským kurfiřtem.

Současně se vědělo, že si nechá poradit, ale na rozdíl od Ferdinanda byl zcela politicky nezkušený, takže nehrozilo, že by se vyvlíkl stavovskému vedení. Blízcí o něm prozradili, že si s problémy „neláme hlavu, sází vše na Boha“, což jistě ocenil podobně nastavený Václav Vilém z Roupova, jenž falckého kandidáta hájil i pro jeho kalvinistické vyznání, učenost, rozumnost, znalost jazyků a mladý věk, takže „bude se moci i jazyku našemu českému naučit.“ O poznání méně nadšení projevoval nově zvolený král. Fridrich se poměrně dlouho rozhodoval, jestli problematickou korunu přijme. 

Co sám mít nechceš, toho jinému nečiň…

Zatímco Fridrichův tábor slavil a rozhazoval velké sumy za slavnostní příjezd nebo okázalou korunovaci, Ferdinand se připravoval na další fázi krvavého zápasu o českou korunu. Ještě v říjnu uzavřel dohodu s Maxmiliánem I. Bavorským, jenž stál v čele Katolické ligy, a v březnu 1620 se na Ferdinandovu stranu přidal i luterán Jan Jiří Saský. Finanční pomoc přicházela od habsburských příbuzných a silnou pozici měl také v říši, kde jej kurfiřti zvolili římským králem jednomyslně. Vzhledem k pozdějšímu vývoji správně odhadl situaci bavorský vévoda, když falckého vyslance varoval, že „habsburský rod spíš všecko nasadí, co mají na světě, nežli aby se vzdali Čech“.

Oproti tomu Fridrichova sázka na tchána se ukázala jako nešťastná. Anglický panovník novopečenému českému králi odepřel jakoukoli pomoc. Jediné, co nabízel, bylo zprostředkování míru, a za tímto účelem vyslal poselstvo, které do Prahy dorazilo až 21. října 1620. Mezitím se jediná reálná pomoc dala čekat od zvoleného uherského krále Gábora Bethlena, který si ji ale nechal draze zaplatit. Z nesnadné situace nabízel východisko svému příbuznému Maxmilián I. Bavorský, pověřený Ferdinandem vyřešením české otázky. „Co sám mít nechceš, toho jinému nečiň“, radil Maxmilián Fridrichovi s tím, že má vrátit korunu „jejímu pravému a staršímu králi“ a podílet se na nastolení pokoje a svornosti. 

Fridrich ale buďto dál věřil v přízeň nebes, nebo už byl zcela ve vleku předáků českého povstání. Odmítl jak radu bavorského vévody, tak anglickou mírovou misi. V létě se Ferdinandovým jednotkám podařilo porazit povstání rakouských stavů a v září 1620 vpadly jeho armády pod vrchním velením Maxmiliána do jižních Čech. Bylo rozhodnuto obejít stavovská vojska vedená knížetem z Anhaltu a směřovat přímo na Prahu. Podzimní měsíce zachvátila jižní a západní části království válka, při které žoldnéřské armády obou stran plenily kraje, vypalovaly města a trýznily místní obyvatele. Opatství Plasy i s okolím bylo tak „pohubeno a zplundrováno“, že při příchodu císařští v městečku nenalezli „lidí žádných mimo jednoho ovčáka ubohého“.  Po dobytí města Písku pak mělo dojít k takovým masakrům mužů ukrytých na půdách budov, až krev „ze žlabů co voda deštivá tekla“. Krutá daň obyvatelstva za mocenské hry politických elit.

Návrat k pravé víře

Vojenské operace se od počátku listopadu přibližovaly k Praze, kde došlo k rozhodujícímu bělohorskému střetnutí. Přestože se podařilo významnou část prchající stavovské armády na pravém vltavském břehu zastavit, Fridrich patrně ztratil o českou korunu zájem. Je docela možné, že porážku přijal jako znamení od Boha, jako potvrzení myšlenky, která jej pronásledovala, že celé české dobrodružství nebylo správné. Následně přišel i o zbylé země, Moravu, Slezsko stejně jako rodnou Falc. Byla nad ním vyhlášena říšská klatba, a jen díky přízni příbuzných si mohl dovolit vcelku poklidný život s oddanou manželkou Alžbětou, která mu porodila celkem dvanáct dětí. Zemřel v pouhých šestatřiceti letech uprostřed války pustošící Evropu, na jejímž rozpoutání měl svůj podíl.

A ani Ferdinand II. zcela jistě nepochyboval o tom, že se na vítězství podílely nebeské síly, a že nad jeho věcí držela ochrannou ruku sama Matka Boží. Posilněn tímto přesvědčením se rozhodl po příklad stavů opustit staré tradice a změnit České království tak, aby se podobný domácí konflikt už neopakoval. Proto svolil, ač nerad a velmi nejistě, k přísnému potrestání stavovských předáků. Současně se rozhodl přivést obyvatelstvo země k jediné víře, kterou pokládal za tu správnou, přestože jeho rekatolizační mise slavila úspěch až po ukončení třicetileté války, kterého se ale nedočkal. Zemřel v pětadevadesáti letech a jeho druhá manželka Eleonora Gonzaga jej přežila o víc než osmnáct let.

Oba čeští králové se stali součástí mocenské hry, rozpoutané skupinou vlivných zástupců českých stavů. Namísto náročných jednání a drobných zápasů o vliv se rozhodli tito reprezentanti země, jejichž úkolem bylo hájit „obecné dobré“, k demonstraci síly a násilnému aktu, jehož následky nedokázali dohlédnout. Někteří své spojení s povstáním zaplatili životem, jiní majetkem nebo vyhnanstvím. Polovina poddaných obyvatel, tedy těch, jejichž životy závisely na politické zralosti tehdejších elit, během třiceti let konfliktů zahynula, ať už následkem vojenských akcí, rozvratem hospodářství nebo s ním spojenými epidemiemi. 

Literatura: 

  • Josef Janáček (ed.), Pavel Skála ze Zhoře. Historie česká, Praha 1984 
  • Jaroslav Čechura, Zimní král aneb české dobrodružství Fridricha Falckého, Praha 2004
  • Josef Jireček (ed.), Paměti Nejvyššího kancléře království českého Viléma hraběte Slavaty, Praha 1868 (vyšlo v Monumenta Historiae Bohemica)

Sdílejte článek:

Facebook
LinkedIn

Má monarchie v 21. století místo?

Zkoumáme – debatujeme – vzděláváme

Sdílejte článek:

Kategorie blogu

Sociální sítě

Nejčtenější články

Blog

Další články

Kategorie blogu

Sociální sítě

Nejčtenější články