V Lužickém semináři se konala beseda s kardinálem římskokatolické církve Dominikem Dukou a ředitelem České královského institutu (ČKI) JUDr. Zdeňkem Prázdným. Hlavním tématem byli Lužičtí Srbové, kteří jsou často označováni jako naši krajané v Německu. Diskutovalo se o vztahu k nim, o tom, zda je možné opětovné připojení jejich území k českému. Probrala se také otázka víry a monarchismu i důležitost záchrany památek.
Na úvod krátké historické okénko. Dolní a Horní Lužice byly po tři staletí součástí zemí české koruny, stejně jako Čechy, Morava a Slezsko, které jsou stále součástí (nyní) České republiky, byť i ony prošly změnou. K Lužickým Srbům, nejmenšímu západoslovanskému národu, který žije hlavně na německém a částečně i polském území, se nyní hlásí zhruba čtyřicet tisíc obyvatel. Jsou sice německými státními příslušníky, ale hovoří slovanskou řečí – hornolužičtinou a dolnolužičtinou. V Německu je uznávají jako národnostní menšinu.
K odtržení Lužice a jejím dalším pohnutým dějinám došlo pár let po bitvě na Bílé hoře v roce 1635, kdy území skončilo v rukou saského kurfiřta jako zástava za pomoc českému králi. Ta mimo jiné zaručovala katolickou svobodu, kterou si místní zachovali a čeští králové ji dodržovali. Mimochodem, v Praze byl do roku 1918 Lužický seminář, který spravoval arcibiskup pražský. A zajímavé také je, že Lužičtí Srbové se po první i druhé světové válce, stejně jako po roce 1989, snažili o znovupřipojení k Československu, nebo o vyhlášení lužickosrbského státu. Obojí marně.
Národ, který se brání poněmčení
Emeritní pražský arcibiskup Duka připustil, že Lužici něco dlužíme: „Protože když jsme jako Československo byli vyzváni k pomoci a tvrdili jsme, že jsme malý národ, bylo nám řečeno: ‚Vy nejste malý národ, vy jste střední národ. My jsme malý národ a potřebujeme oporu.‘“
Pro ředitele ČKI Zdeňka Prázdného je Lužické Srbsko poměrně zajímavé téma, protože jde o území, které v minulosti patřilo k Českému království. „Horní i Dolní Lužice měla svůj historický vývoj. Oni se tam tak trochu natahovali Sasové, Braniboři, Český stát potažmo později Habsburkové a Polsko. Nakonec v 17. století zástavou Ferdinanda II. Štýrského za původních 60 tun zlata, později navýšených na 72 tun, přešla Lužice do zástavy saskému kurfiřtu a vývoj poté byl pro nás nepříznivý. Jestli i pro Lužici, to neumím posoudit.“
Česko lužicko-srbské vztahy jsou ve 20. století poznamenány na naší straně smutkem, že se Lužice nestala ani po jedné světové válce součástí Československa. Je to téma, které se v úvahách Čechů neustále vrací. Nejen z hlediska uspořádání hranic po světových konfliktech. Samotný národ dával často najevo, že nepatří k Němcům. „Hornolužická část hrála velkou roli v náboženských dějinách. A můžeme říci, že v období saského kulturkampfu, později při nástupu nacistu, byla do jisté míry odpůrcem těchto směrů. První poněmčení Lužice dával sám doktor Martin Luter, což vyprovokovalo překlad bible do lužické srbštiny,“ uvedl Dominik Duka.
Zeptejme se Lužických Srbů, co chtějí
Kardinál také zavzpomínal na setkání s východoněmeckými biskupy v době NDR, podle kterých měla katolická církev jako menšinová určitý punc nespolupráce s nacismem, a proto k ní byla sovětská armáda přívětivější. Nicméně v dalších letech, ani po roce 1989, pro ně nepřišla vysněná změna. „V případě Lužických Srbů přece jen zahrála svoji roli myšlenka panslovanství, jako slovenského bratrství, a do jisté míry byli Lužičtí Srbové jakýmsi lakmusovým papírkem dalšího vývoje. Tam jsme ale zklamali. Protože když došlo ke sjednocení Německa a vláda se přesunula do Berlína, tak mi lidé a kněží v této oblasti říkali, že mají pocit nové germanizační vlny. Že školy nejsou podporovány, čehož využívá postkomunistická SED (Sjednocená socialistická strana Německa), která říká: podívejte se, za NDR vám bylo lépe.“
Další problém je podle vrcholného představitele církve generační, kdy národ opouštějí mladí lidé. Tato skutečnost je silnější v Horní než v Dolní Lužici, což je vidět na poutích. Ti, co zůstávají, velmi jasně vyjadřují svoji identitu folklorem, tedy i lidovým krojem. „Nevidím to jen jako atrakci, ale vědomí identity a lidské důstojnosti.“
Zdeněk Prázdný se zamýšlel nad tím, zda je možné, abychom i nyní nárokovali připojení Lužice k naší zemi. „První otázka by měla směřovat k samotným Lužičanům a zeptat se jich – chcete a chtěli byste? Projevte. Neměli bychom rozhodovat za ně.“ Lehce se dotkl také právních aspektů, které jsou rozhodně k diskuzi. „Součástí historické dohody bylo kromě jiného, že Wittelsbachům patřilo ono zastavené území s výhradou toho, vymřou-li dynastie po meči a český panovník vyplatí domluvenou částku – pak mají povinnost Lužici vrátit. Dodatek k této dohodě byl, vymře-li rod jak po meči, tak po přeslici, potom by mělo dojít k návratu celé Horní a Dolní Lužice bez jakéhokoliv nároku.“
Hranice už nezměníme
Jenže doba nás tzv. předběhla. Zaniklo Pruské království, Sasko i České království, nástupnickými státy se staly na obou stranách republiky Německo, přesněji Výmarská republika, Československý stát a už nebylo s kým jednat, protože panovníci na jedné i druhé straně najednou nebyli. „Proto si myslím, že návrat Lužice Horní i Dolní nazpět k českým zemím je zcela nereálná. Ale bylo by zajímavé minimálně šťouchnout do vosího hnízda a zkusit zjistit názor samotných obyvatel. Pro zajímavost, i čeští panovníci až do Karla IV. používali titul s nimi spojený. Nikdy nezanikl pocit, že toto území je čistě pronajato a právo patří české koruně.“
Aktuálně na něm působí 25 kněží, kteří jsou národností Lužičtí Srbové a deset z nich hovoří česky. „Když jsem byl pozván na poutní místo, tak naléhavá prosba zněla, ať je bohoslužba česky, nebo lužicko-srbsky. Ani slovo německy,“ zmínil silnou osobní zkušenost kardinál Duka.
V debatě také padla otázka, zda by český monarchismus dokázal otevřít otázku Lužice, případně Slezska, nebo zda by naopak přes monarchy byla pro Čechy přijatelnější. V tom má ředitel ČKI jasno: „Jsem si jistý, že ne. Musela by se otevřít na obou stranách. Ale na německé straně stále nebudeme mít partnera pro jednání. Stát má hranice dané mezinárodními dohodami, a to je status quo,“ a doplnil myšlenku monarchie jako hlavy státu: „Nejsme politická síla. Otevíráme debatu. Republika není vrcholem politicko-společenského uspořádání a dobře fungující monarchie naopak může být alternativa k republice, která bude fungovat efektivněji a levněji. Společnosti chybí víra, morálka a naděje. Republika nám v tom směru nedává východisko. Naše vnímání a chápání je, že debata o monarchii není cesta zpět, ale krok dopředu.“
Vztah k víře neřeší státní uspořádání
Besedující se také dotkli toho, co by mohlo pomoci našemu českému národu k nápravě pošramoceného vztahu k víře. Zda by to mohla být třeba monarchie. „Křesťanství bylo schopno syntetizovat vývoj celosvětové civilizace, diskurz se vedl mezi židovstvím a antikou v diaspoře. A tato diaspora sehrála tu roli, že se rodily státy, která vycházely z biblického novozákonního pojetí vlády, která neznamená ovládat, ale sloužit. Kde základem je historicko-biologický substrát rodiny, ze které se vytváří rod, kmen a pak celá pospolitost. Práva jsou dána jednotlivci, protože desatero nerozlišuje mezi bohatým a chudým, mužem a ženou, je zde rovnoprávnost, a obec nebo stát doplňuje to, co rodina nedokáže sama zajistit. Na tom vyrostly monarchie. Monarchie a v uvozovkách republiky vedle sebe kohabitovaly celé dějiny! Ale samy o sobě k víře nepomohou. Nejsme o nic víc ateistický stát než například Belgie,“ vyjádřil svůj názor Dominik Duka. Nicméně připustil, že monarchie má své přednosti, o kterých je zajímavé hovořit.
A Zdeněk Prázdný přidal zajímavost: „Spočítal jsem, kolik bylo panovníků od roku 1620 do rozpadu monarchie a kolik bylo československých a českých prezidentů do dneška a budete se divit, bylo to úplně stejné! Za ta tři století, od roku 1620 do 1918 bylo 13 králů a 13 prezidentů, když budu počítat i toho stávajícího.”
Každý by měl přispět k odkazu budoucnosti
Oba hosté se shodli na tom, že milují zemi, ve které žijí a v rámci možností se pro ni snaží dělat maximum i malými kroky. “Je spoustu způsobů, jak věci měnit. Je to mnohdy jen o vůli nacházet cestu. Opravil jsem objekt, který byl tak zchátralý, že kdybych nepřišel, možná by už vůbec neexistoval. A já jsem rád, že jsem ho navrátil do fáze, že nějaké století vydrží a třeba se najde v rodině či jinde nějaký nadšenec, který bude pokračovat,” vysvětlil JUDr. Prázdný.
Podle jeho dalších slov je na území Čech, Moravy a Slezska celá řada památek, které stojí za to si hýčkat. A nejsou to jen velké celky, ale mnohdy malé nenápadné stavby, které mají svůj význam, o které by se rád někdo postaral, ale je mu v tom (úřady) bráněno. “Historicky se bojíme prolomení toho magického únoru 1948, bojíme se Benešových dekretů… No tak dobře, pojďme najít jinou cestu, která právně nenaruší tento stav, ale opravu památek umožní,” vyzývá Zdeněk Prázdný a přidal osobní zkušenost, která ho vedla k opravě kapličky: “Byl jsem na návštěvě u vzdálených příbuzných a když jsem se vracel, tak jsem zahlédl uprostřed polí pěknou barokní kapli. Zastavil jsem a šel se na ni podívat. Vylomené dveře, kaple zdevastovaná… Mě to bylo tak líto… Dnes jsem před podpisem kupní smlouvy, pak nastane boj s památkáři, ale to už je součást oživení, to k tomu patří a když pánbůh dá, tak příští rok bych si dovolil poprosit pana kardinála, jestli by byl tak laskav, a úplně novou zrekonstruovanou starou barokní stavbu kaple Navštívení Panny Marie na Lounsku znovu vysvětil.”
Kardinál Duka už deset let řeší nové varhany pro svatovítskou katedrálu. Že ho čeká tak urputná cesta, vůbec netušil. Nicméně prohlásil, že do konce roku 2024 varhany v katedrále budou. Zda se i rozezní, to už je jiná otázka. Poslechněte si mimo jiné vývoj u tohoto projektu, který vás navzdory strastiplnému jednání s úřady i rozesměje. Celou besedu najdete zde.
Kdo je kardinál Duka
Dominik kardinál Duka se narodil 26. dubna 1943 na Rožberku (na východ od historického centra Hradce Králové) jako Jaroslav Václav Duka. Rodiče ho nechali pokřtít do 14 dní po spatření světa. Oporou mu v dětství a dospívání byla hlavně jeho matka, protože otec rok před koncem II. světové války dezertoval do Anglie k letectvu, po návratu zpět do vlasti ho v padesátých letech věznili a odsoudili k nuceným pracem na Mírově. Zadostiučinění se mu dostalo až po Sametové revoluci, kdy byl mj. povýšen do hodnosti majora.
Kvůli odsouzení otce se rodina přestěhovala do Pouchova, kde Jaroslav Václav Duka v místním kostele sv. Pavla Apoštola od 12 let ministroval a v roce 1970 celebroval svoji první mši. Ve stejný rok ho 22. června 1970 kardinál Štěpán Trochta vysvětil na kněze.
Setkání s Václavem Havlem
Komunistický režim ho v roce 1975 připravil o možnost vykonávat jakoukoliv duchovní a náboženskou činnost. Stal se proto členem řádu dominikánů, kde se od novicmistra propracoval až na vikáře provinciála, čili byl nejvýše postaveným členem řádu a aktivním, jak to jen šlo. Například se snažil spolu s ostatními zřídit tajné řádové studijní centrum. Od další činnosti ho ale přerušilo odsouzení na 15 měsíců za „státní souhlas k duchovní správě“ do věznice na Borech. V té době tam mimo jiné byl Václav Havel, kterého si nesmírně vážil a označoval ho za jednoho z největších přátel.
V roce 1986 byl tajně zvolen provinciálem České provincie dominikánů, což vykonával až do roku 1998. Mezitím přišla Sametová revoluce, která ho „zbavila“ 15leté práce rýsovače v plzeňské škodovce a mj. mu umožnila vyučovat na olomoucké univerzitě. Stal se představitel veřejného života, byl sekretářem a později předsedou Konference vyšších řeholních představených a také viceprezidentem této organizace v rámci Evropy.
Co je v hlavě, nikdo nevezme
- V roce 1960 maturoval na hradeckém gymnáziu
- Z kádrových důvodů se vyučil strojním zámečníkem
- V roce 1965 nastoupil na Cyrilometodějské bohoslovecké fakultě v Litoměřicích
- Celý život prahl po vědomostech a vzdělával se bez ohledu na politický režim
- Mluví německy, francouzsky, anglicky, španělsky a italsky, učil se i řecky a hebrejsky
Kardinál Duka už od mládí vynikal svou houževnatostí. To se projevilo také překladem Jeruzalémské bible, což si dominikán usmyslel už za dob komunismu a myšlenku dotáhl se svými spolupracovníky do zdárného konce. Rád učil, publikoval u nás i v zahraničí, vydával články s různými teologickými i dalšími tématy – a to vše trvá dodnes. Je autorem několika knih.
Od biskupa po kardinála
- 24. biskup královéhradecký (1998 – 2010)
- 36. pražský arcibiskup, 24. primua český (2010 – 2022)
- kardinál-kněz (od 18. února 2012)
- předseda České biskupské konference (2012 – 2021)
Byl a je častým hostem různých konferencí i besed. Nekonfliktní rozhovory dokáže vést s různými představiteli našeho státu během posledních třiceti let, včetně prezidentů. Už jako arcibiskup pražský usiloval o větším propojení církve s mladou generací. Nebojí se otevírat různá historická i náboženská témata a otevřeně o nich hovořit. Je tvrdým zastáncem tradičního manželství.
V dubnu roku 2010 se stal pražským arcibiskupem. O dva roky později jeho jméno zaznělo z úst papeže Benedikta XVI., který oznámil 22 budoucích kardinálů. Stal se jím ještě v ten rok 18. února. Post pražského arcibiskupa vykonával až do roku 2022, kdy jeho úřad převzal arcibiskup olomoucký Jan Graubner.
Nejvýznamnější ocenění
- Medaile generála Stanislava Čečky, vyznamenání od Vojenské kanceláře prezidenta republiky (2022)
- Řád bílého lva I. třídy, nejvyšší české státní vyznamenání (2016)
- Řád čestné legie, nejvyšší francouzské státní vyznamenání (2012)
- Medaile za zásluhy I. stupně (2001)
