Je dobojováno. A my všichni, obyvatelé Čech, Moravy a Slezska, už známe jméno osoby, která v druhém březnovém týdnu vystřídá Miloše Zemana ve funkci nejvyššího ústavního činitele našeho státu. Konečně se lze zastavit a v krátké reflexi shrnout dění, jež v posledních čtyřech týdnech dominovalo mediálnímu prostoru. Co jsme volbou získali, o co přišli a o čem vypovídá průběh a výsledek volebního klání? Pojďme se na tyto otázky podívat trochu ze široka. Začít můžeme třeba genezí volebních pravidel.
Před patnácti lety…
Impulsem k zavedení přímé prezidentské volby se u nás staly události z února 2008. Tehdy se sice podařilo Václavu Klausovi staršímu obhájit druhý prezidentský mandát, cesta k němu ale nebyla ani snadná, a podle přesvědčení velké části veřejnosti ani čistá.
Po prvních třech kolech žádný z kandidátů nezískal dostatečný počet hlasů volitelů (poslanců a senátorů), a tak musela být vyhlášena volba nová, při které rozhodlo až druhé kolo.
Prezidenta jsme získali, ale jen díky zákulisním jednáním a stranickým handlům. A v žádném případě se nejednalo o nadstranickou osobu, jež by plnila roli arbitra vyhrazenou prezidentskému úřadu naším ústavním pořádkem.
Konec stranických pletich?
S ohledem na oba momenty se vláda v srpnu 2010 ve svém programovém prohlášení zavázala prosadit zavedení přímé prezidentské volby. Řada politologů a ústavních právníků před tímto nesystémovým zásahem varovala, hlavně kvůli posílení legitimity prezidentské funkce, čímž si její nositel mohl nárokovat více vlivu a narušovat výsadní pozici vlády.
Výtky odborníků ovšem zůstaly nevyslyšeny. Novelizace ústavy se pak stala skutkem ústavním zákonem č. 71/2012, pro který zvedla ruku drtivá většina přítomných zákonodárců (159 ze 192 poslanců a 49 ze 72 senátorů). Tím se vzdávali výsadní pravomoci volby hlavy státu ve prospěch všech českých občanů s úsměvem a v očekávání, že se do čela státu postaví jedinec charakterní a nadstranický, jenž se stane prezidentem všech a pomůže utlumit společenský rozkol způsobený trvající politickou řevnivostí.
Z louže pod okap
Zavedená přímá prezidentská volba ale původní očekávání nenaplnila. Právě naopak. Nevzešel z ní totiž nadstranický prezident, zato se již záhy projevil katastrofální následek prezidentské volební kampaně na míru společenského štěpení.
Národ se volbami z let 2013 a 2018 rozdělil na dva zcela nesmiřitelné tábory. Pozitivně nelze hodnotit ani posílení legitimity prezidentské funkce, jež se promítlo do intenzity konfliktů mezi vládou a hradem nejen v oblasti zahraniční politiky.
Od té doby máme na hradě divného ústavního „zmetka“, jenž se opírá o legitimitu vycházející z hlasů občanů a na druhou stranu nedisponuje odpovídajícími pravomocemi. Znepokojující je i stav, kdy ústavní pořádek, nepočítající s přímou volbou, trpí absencí klauzulí o odpovědnosti prezidenta vůči těm, kdo jej zvolili.
K tomu se navíc ukazuje, jak nebezpečnou se stává situace, kdy kandidují lidé, o nichž vlastně víme jen velmi málo, a hrozí, že jsou pouze figurkami cizích států a zahraničních zájmových skupin. Tehdy hrají pro uhájení demokracie a domácích zájmů klíčovou roli kultivovaná, nestranná a nekorumpovatelná média.
Bída čtvrté moci
Právě ta mají za úkol objektivně a pravdivě informovat o všech kandidátech, o jejich vazbách, a dohlížet na možné přešlapy během volební kampaně. Rovněž mají dbát na to, aby se všem kandidátům dostalo stejného mediálního prostoru.
Letošní prezidentské volby nicméně opět prokázaly, jak ohromným deficitem u nás v tomto směru trpíme. Kdo sledoval volební diskuze, si chtě nechtě musel všimnout ohromné tendenčnosti a neprofesionálnosti moderátorů stejně jako novinářů.
Některá média protěžováním vybraných kandidátů zcela nepokrytě narušovala rovnost soutěže, což vedlo k demonstrativnímu opuštění diskuze znevýhodněnými kandidáty.
Praha a láska proti vsi a nenávisti…
Tato selhání ještě posílila už tak alarmující rozkol hraničící s nenávistí mezi oběma politickými tábory. A je opravdu nepochopitelné, že už tak vyhrocenou situaci některé mediálně viditelné osobnosti bez skrupulí dál vyostřovaly přihlouplými komentáři prohlubujícími příkop oddělující městský a venkovský elektorát.
Výsledek na sebe nenechal dlouho čekat. Nesmiřitelná zášť v rámci rodin, mezi kamarády i spolupracovníky se rozlila po naší zemi. Výhrůžné dopisy, obavy o život a další dosud nevídané bizarnosti posouvají naši politickou kulturu k samému dnu. Nyní je vlastně jedno, který z kandidátů nakonec zvítězil. Poraženými jsme v tomto směru všichni.
Osvědčená tradice?
Rozkol v naší společnosti zamrzl a je na čase zahájit otevřenou a zodpovědnou diskuzi o tom, zda a jaké prostředky k nápravě ještě zbývají, než dojde k nejhoršímu. Jak jsme viděli, snaha nesystémově vyřešit zřejmá negativa nepřímé prezidentské volby nás přivedla do tragičtější situace, než si kdokoli mohl představit.
Otázka tedy nestojí, zda přímá, nebo nepřímý volba. Ale jestli raději v rámci společenskému smíru nesáhnout po osvědčené tradici, která pomáhá udržovat jednotu státu a dlouhodobou stabilitu společnosti v celé řadě vyspělých evropských zemí. Touto cestou je parlamentní monarchie. Volba totiž vždy generuje vítěze a poražené. Zkusme konečně najít vítězné řešení pro všechny.
