Česko jako království. Myšlenka, která zní možná jako fantazie nebo pohádka. V této nejisté době se ale lidé čím dál častěji obracejí k symbolům, které dodávají řád a klid. Král není politik – neslibuje, nesoupeří, neodchází po pěti letech. Vládne dlouhodobě a jeho úkolem je spojovat, ne rozdělovat. Právě to může být v dnešním světě výhodou. A i když český trůn zeje prázdnotou, nejsme bez kandidátů. Kdo by mohl být českým králem, kdybychom obnovili království?
V době, kdy lidé ztrácejí důvěru v politiku, začíná být monarchie pro mnohé znovu symbolem jistoty, kontinuity a klidu. Proč?
Král či královna nepodléhají volebním cyklům ani stranickým tlakům – na svou roli se většinou připravují od mládí a slouží dlouhodobě, bez nutnosti soupeřit. Další výhodou monarchie je pak i finanční situace, která nyní trápí mnoho obyvatel Česka. Stačí se jen podívat na hospodářské výsledky evropských monarchií – jsou daleko před námi.
Co by měl splňovat budoucí český panovník?
Kdyby se Česko rozhodlo obnovit monarchii, musel by o tom rozhodnout Parlament České republiky (např. změnou ústavy). Tento akt by dal budoucímu panovníkovi legitimitu. Šlo by o symbolický začátek nové dynastie – moderní a pevně zakotvené v ústavním řádu. Jakmile by byl první monarcha zvolen, další následnictví už by se řídilo přísně dědičným právem. Ten, který by zasedl na český trůn by měl zahrnout všechny rody – až ke Karlu Velikému.
Budoucí český panovník by samozřejmě musel ovládat i češtinu. Nejen kvůli tradici, ale proto, aby mu lid rozuměl a mohl se s ním ztotožnit. Král či královna zároveň musí mít české občanství a nebýt panovníkem jiné země, ani držet dědičné nároky na cizí trůn, aby se předešlo střetu loajalit a zajistilo, že jeho zájmy budou vždy výhradně české. Král má být především kotvou. Ne někdo, kdo bude rozkročený mezi státy.
Potomků českých králů žijí po světě stovky – a s řadou z nich jsme v pravidelném kontaktu. Setkáváme se, zveme je na naše akce a co víc: někteří z nich dodnes mluví mluví česky a nebo se češtinu učí. K České republice je tak váže nejen krev, ale i skutečný vztah.
Šlechtic jako český král
Šlechtic jako český král – i taková možnost se v Česku nabízí, byť patří mezi ty poslední. Je zde pořád mnoho přímých potomků českých králů. Historie ale takové události má. Připomeňme třeba Jiřího z Poděbrad, který byl, jakožto šlechtic, králem zvolen. Bylo to v době, kdy byl po husitských válkách trůn velmi oslaben a nikdo jiný nebyl ochoten ho přijmout.
Šlo tak o výjimečnou dobu a výjimečné řešení. Dnes by se ale podobný postup zdál spíš nepatřičný a zbytečný – už jen proto, že nežijeme v krizi takového rozsahu.
Člověk z lidu
Myšlenka, že by se na český trůn mohl dostat někdo z lidu, působí jako lákavá pohádka – ale s realitou má pramálo společného. Byť je třeba zdůraznit, že i král je vlastně “člověk z lidu”. Nese ale navíc odkaz a zkušenosti rodu, který sloužil zemi po generace. Nejde však o pozici, o kterou se dá přihlásit v otevřeném výběrovém řízení. Ječmínek ani nový Přemysl Oráč se proto na Hrad nejspíš nechystají. Monarchie stojí na dědičnosti – právě ta jí dává velké plus, kterou volené funkce nabídnout nemohou.
