Zemřel ve 34 letech, ale jeho slova přežila všechny cenzory. Karel Havlíček Borovský byl český novinář, politik, satirik, básník a národní buditel. Za své články skončil ve vyhnanství v Brixenu, kde vznikla i část jeho nejvýraznějších děl. Oporou mu tehdy byla i Božena Němcová, se kterou ho pojilo silné přátelství.
Dozvíte se v článku:
- Proč má Karel Havlíček Borovský dvě příjmení?
- Jaké noviny založil?
- Proč byl bez soudu deportován do Brixenu?
- V kolika letech zemřel? A proč se na jeho pohřbu manifestovalo?
Dětství a mládí
Karel Havlíček Borovský se narodil 31. října 1821 v Borové u Přibyslavi u tehdejšího Německého Brodu (dnes Havlíčkův Brod) do rodiny drobného kupce. Dětství prožil v rodné vsi, ale brzy se s rodiči přestěhoval do Brodu, kde otec provozoval obchod na náměstí – dnes v tomto domě sídlí Havlíčkovo muzeum. Mladý budoucí spisovatel studoval místní gymnázium, poté filozofii v Praze a nakonec zamířil do kněžského semináře. Tam ale dlouho nevydržel.
Konzervativní názory a povinný celibát ho od církve definitivně odradily a už tehdy začal ostře kritizovat její vliv. Vlivný byl i jeho roční pobyt v Rusku, kde působil jako vychovatel v rodině významného profesora. Romantické představy o slovanské vzájemnosti mu ale rychle vyprchaly – ruskou realitu poznal zblízka a pochopil, že společný slovanský sen je spíš iluze než budoucnost.
Provokující redaktor
V roce 1846 se Karel Havlíček Borovský stal redaktorem Pražských novin a začal psát satirickou přílohu Žihadlo časopisu Česká včela, kde se jeho typickou ironií trefoval nejen do tehdejších poměrů, ale i slabosti společnosti. Spolupracoval s významnými osobnostmi českého národního obrození, jako byli František Palacký, František Ladislav Čelakovský, Václav B. Nebeský či Božena Němcová, s níž ho pojilo blízké přátelství.
Už v roce 1845 vydal sbírku Epigramy, v níž nechyběl ostrý humor a společenská kritika. Toho roku také založil Národní noviny, první český liberálně-národní deník, který rychle získal popularitu jako otevřená platforma kritiky rakouské vlády. Po Havlíčkově smrti na něj volně navázaly Národní listy, které od roku 1861 vycházely za podpory dalších velikánů české politiky a kultury.
Havlíček se zasadil také o přejmenování náměstí v Praze
Během revolučního roku 1848, kdy se v Evropě šířily revoluční myšlenky svobody a národní identity, se Karel Havlíček Borovský zapojil i do proměny Prahy. Patřil mezi ty, kdo chtěli, aby město odráželo novou dobu a český národní duch. Proto se zasadil o přejmenování Koňského trhu na Václavské náměstí – symbol české historie a svobody – a Dobytčího trhu na Karlovo náměstí, které mělo připomínat významného českého panovníka. Tyto změny nejsou jen otázkou názvů ulic, ale výrazem touhy po národní sebevědomí a obnově české identity.
Přestěhování a sledování rakouskými úřady
Po zákazu Národních novin se Karel Havlíček Borovský přesunul do Kutné Hory, kde začal vydávat časopis Slovan. Pro své texty často používal pseudonym Havel a přídomek Borovský, který si vypůjčil podle svého rodiště. Často své články podepisoval jako Borovský Havel. Rakouské úřady ho však bedlivě sledovaly a snažily se mu co nejvíc ztížit vydávání jeho protivládních novinářských projektů. Nakonec sám Havlíček vydávání časopisu zastavil a místo toho sestavil sbírku svých textů, známou jako Kutnohorské epištoly a Duch Národních novin. V listopadu 1851 stanul v Kutné Hoře před soudem obviněný z protirakouské činnosti, ale díky mistrné obhajobě byl zproštěn viny.
Deportace Havlíčka Borovského do Brixenu
Po soudu v Kutné Hoře se Karel Havlíček Borovský stáhl. Přestal se politicky angažovat, začal pracovat na hospodářství. Přesto ho však rakouské úřady po několika týdnech poslaly do vyhnanství do Brixenu v jižním Tyrolsku. Brzy se k němu přistěhovala manželka Julie s dcerou Zdeňkou, které trpěly tuberkulózou. Horský vzduch jim ale alespoň trochu pomáhal. I přes to byli neustále sledováni policií. Po čase se žena s dcerou vrátily do Čech, a Havlíček tak zůstal osamělý. Během svého pobytu ve vyhnanství napsal v roce 1852 satirické Tyrolské elegie a o dva roky později alegorii Král Lávra. Ve vyhnanství strávil téměř čtyři roky, bez kontaktu s přáteli a dalším děním v Praze, což ho velmi trápilo.
Návrat z vyhnanství
Po téměř čtyřech letech vyhnanství se Karel Havlíček Borovský rozhodl podepsat policejní protokol, v němž se zavázal, že se vzdá veřejné činnosti a nebude působit v Praze. Tím si otevřel cestu domů. Když se v květnu 1855 vracel do Čech, zasáhla ho tragická zpráva: jeho milovaná manželka Julie podlehla tuberkulóze. Sám se ocitl bez práce, bez peněz a s nemocnou dcerkou, kterou nakonec svěřil do péče švagrové. Přístřeší našel u své matky v Německém Brodě. Do Prahy se vrátil až o rok později – tehdy už vážně nemocný, s podlomeným zdravím i silami. Úřady mu v té době povolily pobyt v hlavním městě, ale jeho život se chýlil ke konci.
Úmrtí a manifestační pohřeb
Karel Havlíček Borovský zemřel 29. června 1856 v Praze, v bytě svého švagra v pouhých 34 letech. Jeho pohřeb se ale nebyl jen rozloučení. Stal se silným národním gestem. O jeho organizaci se postarali Ferdinand Náprstek (bratr Vojty Náprstka), J. V. Frič a Josef Němec (manžel Boženy Němcové), který byl následně potrestán osmidenním vězením. Na pohřeb dorazila řada významných osobností tehdejšího veřejného života i obyčejní lidé, kteří si Havlíčka vážili jako neohroženého hlasu pravdy. Karel Havlíček Borovský je pohřben na Olšanských hřbitovech.
Nejznámější díla Karla Havlíčka Borovského
Epigramy: 1845
Tyrolské elegie: 1852
Král Lávra: 1854
Křest svatého Vladimíra: 1854
Kutnohorské epištoly: 1851
Duch Národních novin: 1851
Kult mučedníka
Odkaz Karla Havlíčka Borovského začal být po jeho smrti silnější. Čeští vlastenci v něm viděli víc než jen novináře a satirika. Udělali z něj symbol. Jeho neústupnost vůči moci, vyhnanství a předčasná smrt vytvořily obraz muže, který pro pravdu trpěl. Kult národního mučedníka se zrodil záhy a jeho první hlasitou manifestací byla vlastenecká píseň Spi, Havlíčku, která se po boku Hej, Slované a Kde domov můj stala součástí národního repertoáru. Zazněla už v roce 1862 při první pouti do jeho rodné Borové, kam proudily davy lidí uctít jeho památku. Tyto poutě se staly tradicí a svědectvím toho, že Havlíčkův hlas nezmlkl – jen se přenesl do písní, vzpomínek a historie.
Karel Havlíček Borovský na poštovní známce
5. července roku 1946, vydala Československá pošta poštovní známku věnovanou 90. výročí úmrtí Karla Havlíčka Borovského. Známka měla nominální hodnotu 1,20 Kčs, byla graficky koncipována v černozelené barvě a jejím autorem byl J. Schmidt, který se podílel na rytině i návrhu.
Zdroj náhledového obrázku: Wikimedia Commons
