Dlouholetý člen činohry Národního divadla, herec a dabér Jiří Štěpnička byl hostem 24. dílu Hradního harašení, podcastu nejen o královské tématice ze všech možných úhlů pohledu. Čím překvapil moderátorku Báru Hlaváčkovou?
Dozvíte se:
- Žil by Jiří Štěpnička rád v monarchii?
- Proč už nemá anglické občanství?
- Kdo je jeho slavným kmotrem?
- Kolik mu bylo, když padli do léčky při pokusu o útěk do zahraničí?
- Co ho rozčiluje na současných hercích?
Místo narození: Londýn
Světlo světa spatřil ve Velké Británii, kde ale nikdy nežil a protože neumí anglicky, nic ho tam netáhne. Možná by bylo vše jinak, kdyby jeho otec nezařídil, aby měl pouze české občanství. Proč přišel o to, které měl při narození? „Protože jsem žil v socialistické republice československé. Tatínek zjistil, že by to byl problém, tak mi anglické občanství zrušil. Nevím, jak se to tehdy dělalo. Ale od té doby jsem prostě Čech.“
Jedním z kmotrů sympatického herce je bývalý československý diplomat a politik Jan Garrigue Masaryk (mimochodem jeho dosud zcela neobjasněný tragický pád z okna v březnu 1948 je stále v hledáčku historiků). Otci Tomáši Garrigue Masarykovi Jiří Štěpnička hodně vyčítá konec Rakouska-Uherska. “Protože tehdy to byl velký stát, v němž žilo spoustu národů. Pak už se jen zmenšoval, až se trhlo i Slovensko. Čekám, kdy to udělá Morava.“
Monarchie dnes? Rozhodně ano
I moderní době by království slušelo. Ostatně funguje na různých místech světa, namátkou v Británii, Nizozemí, Španělsku či Belgii. „Šlechta v něm má totiž nějaký vývoj, historii, hodnoty, které jsou neměnné. Dneska se stane prezidentem republiky každý… Zažil jsem jich víc a mám k nim dost velké výhrady,“ netají se svým názorem na politické uspořádání a představitele v čele státu Jiří Štěpnička.
Místo svobody Jiřina Štěpničková putovala do žaláře
Pokud vám v hlavě naskakuje film Past, ano, přemýšlíte správný směrem. Právě tento příběh popisuje nepodařený útěk za hranice maminky Jiřího Štěpničky Jiřiny, slavné divadelní a filmové hvězdy (mezi)válečných let. „Byly mi tehdy tři roky. Nevěděl jsem, že utíkáme. Byl jsem informován, že jdeme za tatínkem do Karlových Varů a že dostanu k narozeninám kolo, po kterém jsem toužil.“
Jenže celá akce byla zinscenovaná tajnou policií. Jiřina Štěpničková skončila za mřížemi, malý Jiřík u táty a „náhradní mámy“. Tu svoji pořádně objal až za zhruba deset let.
Výtvarné umění nebo herectví?
Syn uznávaného profesora kreslení a obdivované herečky ze začátku hodně váhal, jakou cestou se vydat. Uspěl totiž mimo jiného na mezinárodní výtvarné soutěži v Indii. Zkusil obojí propojit a šel studovat kameru. To ho dle svých slov naštěstí brzy opustilo a dal se plně na herectví. Jako absolvent měl nejdříve angažmá v Hradci Králové, pak přešel do Státního divadla v Brně, nyní Národního divadla Brno. „Dnes jsou všude národní divadla, se z toho picnu. Nechápu to. Národní divadlo přece musí mít nějakou historii a být ojedinělé. Je jich dneska nějak moc.”
Všechno zlé je k něčemu dobré
Toto „pravidlo“ Jiřího Štěpničku provází celý život. Například když dostal angažmá do Vinohradského divadla přímo od jeho ředitele a musel na něj nakonec zapomenout, protože na schůzi návrh neprošel přes komunistickou aktivistku. Nicméně kdyby se tato událost nestala, možná by nepřišlo pozvání do Národního divadla v Praze, kde ukrajuje už 52. sezonu.
Řemeslo je základ. Jsem zklamaný ze současných herců
Držitel ceny Thálie za činohru říká, že herectví před kamerou i v divadle vyžaduje stejný um, i když jeden rozdíl by se našel: „Když maminka zjistila, že jsem se přihlásil na divadelní akademii, říkala: Chlapečku, herec musí umět šeptat tak, že je to slyšet až na třetí galerii! A je tomu rozumět. Když dneska jdu já do divadla a sedím v hledišti v přízemí, polovině souboru nerozumím, protože neumějí dikci.“
Prý je to dneska neučí. „Byl jsem přizvaný ke klauzurám a bylo mi blbé odmítnout, tak jsem tam šel. K tomu všemu zkoušku dělal syn jednoho mého kolegy. Ještě se za ním ani nezavřely dveře a já na tu celou plejádu profesorů říkám: Co to tady učíte?! A oni: My neučíme, my vychováváme nové osobnosti. Tak jsem dostal hysterický záchvat a měl jsem dvou a půl hodinovou přednášku o tom, že ať je to herec, obuvník, novinář či lékař, každý musí mít základ v řemeslu. Žádnou osobnost. Řemeslo. A to dnešní herci neumějí.“
Jiří Štěpnička dvojníkem Harrisona Forda?
Skvělý dabér sice získal cenu Františka Filipovského za přemluvení Mela Gibsona ve filmu Po čem ženy touží, svůj hlas však propůjčil také Michaelu Douglasovi či Harrisonovi Fordovi, jež ho provází nejsilněji. Je mu totiž i podobný, což ho těší. Bavily ho tyto filmové hvězdy i po herecké stránce? „Jéje, velmi intenzivně! Zajímaly mě i profesně, měl jsem je načtené,“ s úsměvem dodává Jiří Štěpnička.
Čím ho po příchodu do Národního divadla pobavil Jiří Sovák? Co všechno sbírá a proč miluje staré věci? A věděli jste, že Jiří Štěpnička je Samec s velkým i malým s?
Poslechněte si celý 24. díl podcastu Hradní harašení, který si již nyní můžete pustit na Spotify nebo Apple podcasts. Rozhovory se zajímavými hosty přinášíme vždy 15. den v měsíci.
