Stavby našich předků, prolínání minulosti se současností i proměna pražského Karlína. Nejen o tom byl 36. díl podcastu Hradní harašení s architektem Jiřím Řezákem z ateliéru Qarta Architektura.
„Historie nás neustále učí a překvapuje. A zvlášť v Evropě, kde máme velké historické kulturní dědictví, máme na co navazovat,“ říká Řezák. Na minulosti ho přitahují nejen jednotlivé stavby nebo historická období, ale především prostor vytvářený po staletí. Jednotlivé vrstvy se podle něj postupně skládají a vytvářejí prostředí, které lidé přirozeně přijímají a využívají. Pokud takový prostor dobře funguje, města získávají „neuvěřitelnou energii“.
Nemusí přitom jít jen o metropole, ale i menší nebo opuštěná historická města například ve Španělsku nebo v Itálii. Jejich atmosféra může být inspirací pro nové stavby i celé urbanistické celky.
Starou budovu nestačí jen opravit
S historií se Jiří Řezák setkává také při rekonstrukcích starších objektů. Klade přitom důraz na to, aby se stavba někam posunula. „Za mě je velmi důležitý faktor práce s historií v tom, ne to de facto jenom opravit, ale vnést novou funkci,“ vysvětluje.
Připomíná přitom způsob, jakým se ke starým budovám přistupovalo v minulosti. Buď ustoupily novým, nebo se s nimi dál pracovalo a přizpůsobovaly se nové době. Proto lze téměř v každé historické budově najít staré prvky, k nimž postupně přibývaly nové. „Myslím, že se možná na to používá dnešní moderní výraz, že se recykluje, co se dá.“
Pohled do minulosti zároveň ukazuje, co se ve stavebnictví změnilo. Řezák připomíná, že jsme ztratili část řemeslného vzdělání, zároveň ale umíme pracovat se stroji a novými technologiemi. „Každá doba má svým způsobem svůj charakter a svoji vrstvu, kterou někam vkládá.“
Karlín: od vojenského prostoru přes továrny k nové čtvrti
Jedním z míst, na nichž lze proměny města dobře sledovat, je pražský Karlín. Ještě před třiceti lety ho Pražané popisovali jako nevzhledné, špinavé a zanedbané místo, kam se nechodí. Dnes je z něj mimořádně atraktivní kus města. „Karlín je typický příklad toho, že jsme něco před 30 lety začali dělat a směřuje to správným směrem,“ připomíná Řezák.
Historie tohoto území přitom sahá mnohem dál. Za někdejšími pražskými hradbami se nacházela pole a rozlivový prostor Vltavy. Část území využívala armáda a na karlínská kasárna navazovalo vojenské cvičiště. Po třicetileté válce vznikla Invalidovna určená pro válečné veterány a v oblasti se nacházelo také velké pohřebiště. Později přišla industrializace a na někdejších vojenských pláních a cvičištích začaly vyrůstat továrny.
Právě minulost konkrétního místa patří k tomu, co Řezákův ateliér při nové výstavbě zkoumá. „Je důležité si načíst to místo, ve kterém stavíte,“ vysvětluje.
Fragment: když nová stavba reaguje na historii místa
Dobře je tento přístup vidět na Fragmentu, který vznikl před Invalidovnou a na němž ateliér Qarta spolupracoval s výtvarníkem Davidem Černým. Při vzniku hrála roli barokní Invalidovna, její sochy a další prvky i samotná parcela. Řezák připomíná také původní účel Invalidovny a lidi, kteří v ní žili. Některé z těchto motivů se snažili přenést i do nové stavby. „Za mě ty dvě budovy spolu komunikují,“ říká Řezák o Fragmentu a Invalidovně.
Za propojením architektury a umění stál důležitý impuls investora Marcela Sourala, bez něhož by ke spolupráci s Davidem Černým nedošlo. „Byla to velká odvaha z jeho strany. Myslím si, že výsledek je perfektní. Dostal z nás maximum a otevřel nám možnosti, které jsme v té době ani nečekali, že nějaký český investor by byl schopen takto pracovat.“
Podobný přístup Řezák popisuje také u projektu v Modřanech, který vzniká na místě bývalého areálu Chirany. Továrna na výrobu lékařských nástrojů se původně jmenovala Meta, na což navazuje název současného projektu. Architekti se podle Řezáka inspirovali také prvky původních industriálních budov.
Mohou si začít být evropská města podobná?
Nová architektura podle Řezáka neznamená, že by evropská města musela ztrácet svou osobitost. Podobné otázky bychom si dle jeho slov mohli klást i u renesance nebo baroka, kdy se stavitelé inspirovali architekturou odjinud a přenášeli ji na další místa.
„Každé město má svůj charakter, svoji morfologii, svoji strukturu, ale hlavně historii. Pokud budeme vkládat do sídelních měst novou vrstvu, tak ta v Evropě z velké části nepřeváží nad tou vrstvou, která již tam byla.“ Může se to stát v Asii či v arabských státech, kde převažuje nová výstavba.
Historie hraje roli také v tom, kde se lidem dobře bydlí. Řezák upozorňuje na význam náměstí, parků a řek a na rostoucí důraz, který města věnují právě prostorům kolem řek. Současně považuje za důležité dobře plánovat nové čtvrti – včetně dostatku zeleně, parků a možností pro volný čas. „Když to zastavíte, je to nevratný proces. Velmi těžko se potom cokoliv bourá.“
Má architektura sloužit, nebo inspirovat?
Podle Jiřího Řezáka obojí. Pokud by měla pouze sloužit, šlo by čistě o funkcionalitu. Připomíná zejména bytovou výstavbu na konci sedmdesátých a v osmdesátých letech, kdy se domy natolik zjednodušovaly, že nakonec sloužily především samotnému účelu bydlení. „Zapomněli jsme trochu na to, že lidi mají rádi výtvarný prvek, který inspiruje další generace.“
Myslí si, že prostředí může ovlivňovat také chování lidí. Jako jednoduchý příklad uvádí zanedbaný fotbalový stadion. Pokud se takové místo kvalitně zrekonstruuje, může se změnit i struktura lidí, kteří na sport chodí. „Lidé se ve finále chtějí bavit, ale bavit v něčem, co je inspiruje a formuje.“
Co po sobě zanechá naše doba
Když přijde řeč na současné stavby, které by mohly jednou získat historickou hodnotu, Řezák připomíná Tančící dům. Ten podle něj možná jako první změnil vnímání lidí vůči architektuře a ukázal, že nemusí být pouze strohá.
Významnou budoucí výzvu vidí ve Vltavské filharmonii. Je rád, že se projekt posouvá dopředu, zároveň ale doufá, že právě u této stavby snaha o výrazné veřejné budovy neskončí. V této souvislosti připomíná také neuskutečněnou Kaplického knihovnu, která tehdy mohla „uvolnit špunt“ a otevřít cestu k tomu, aby v Česku vznikaly výjimečné veřejné budovy.
Tuto roli by nyní dle Řezáka mohla sehrát Vltavská filharmonie. „Naši předci po sobě něco nechali, ale my v těch veřejných budovách jsme toho po sobě moc nezanechali. Možná to bude první vlaštovka.“
A která stavba by měla připomínat samotného Jiřího Řezáka? Jednu definitivní odpověď zatím nemá. „Fragment je teď v tuto chvíli něco, na co jsem nesmírně pyšný. Jsem rád, že jsme to postavili,“ říká a věří, že další výrazná stavba ještě přijde.
Co dalšího uslyšíte v podcastu?
Proč může veřejná diskuse brzdit výstavbu a jak ji změnily sociální sítě?
Je bydlení ve velkých městech dnes skutečně příliš drahé?
A jakou roli v cenách hraje nedostatek nové výstavby?
Dozvíte se v celém 36. dílu podcastu Hradní harašení, který si již nyní můžete pustit na Spotify nebo Apple podcasts. Těšíme se na vás vždy 15. den v měsíci. Aby vám nic neuniklo, sledujte náš Instagram, Facebook a Youtube Českého královského institutu.
