Vysoké koruny, dechberoucí účesy, korzety i dokonale upravený make-up. Tlak na vzhled královských žen není ničím novým. V podcastu Hradní harašení o něm mluvila vizážistka Jana Lhotová Darmovzalová, která se dlouhodobě věnuje také tématu poruch příjmu potravy. Proč je vzhled panovnic a princezen po staletí tak sledovaný? Jaká pravidla musí dodržovat členky britské královské rodiny a kde končí elegance a začíná posedlost dokonalostí?
Od koruny k sociálním sítím: vzhled jako součást role
Vzhled panovníka nikdy nebyl pouze otázkou módy. Podle Jany Lhotové Darmovzalové měl v minulosti především symbolickou funkci. Panovník musel na první pohled působit jinak než běžní lidé. A právě oblečení, koruny, účesy nebo způsob vystupování pomáhaly zdůraznit jeho výjimečné postavení.
„Všechno muselo ukazovat, že jsou něco víc než běžný lid, každý to musel poznat na první pohled,“ vysvětluje Jana.
Velkou roli přitom podle ní hrály také manželky panovníků. Jejich úkolem bylo především reprezentovat a vytvářet obraz královského dvora. A tento princip podle Jany do určité míry přetrvává dodnes.
Dnes už sice královské ženy nemusí nosit obrovské koruny a několika kilogramové účesy, jejich vzhled ale stále sledují média i veřejnost. Jen se k tomu přidaly sociální sítě, fotografie a nepřetržitý zájem veřejnosti.
Krása za každou cenu
Historie přitom ukazuje, že představa krásy dokázala být velmi extrémní. Jana Lhotová Darmovzalová připomíná například Alžbětu I., která si pomocí výrazného bílého líčení zakrývala jizvy i známky stárnutí. Ještě výraznější příklad pak představuje období rokoka. „Účesy mohly být obrovské a vznikaly za pomoci nejrůznějších konstrukcí, peří, perel nebo dalších ozdob. Součástí tehdejšího ideálu krásy byly také výrazně bledé tváře nebo takzvané mušky, což jsou drobné ozdoby na obličeji, které mohly mít svůj vlastní význam,” vysvětluje.
A pak tu byly korzety. Ty měly ženskou postavu vytvarovat do požadované siluety, často za cenu značného nepohodlí. Tělo se stahovalo, pas zužoval a celé oblečení bylo konstruováno tak, aby vznikl požadovaný ideál ženské postavy.
„Všechno, co bylo umělý/nepřirozený, tak bylo vlastně správný,“ shrnuje Jana princip, který podle ní v některých historických obdobích určoval představu krásy.
Estetické zákroky pro všechny
Zatímco v minulosti byly extrémní úpravy výsadou především vyšších společenských vrstev, dnes jsou estetické zákroky dostupné prakticky každému. Výplně, botox nebo další úpravy, se staly běžnou součástí veřejné debaty o vzhledu.
Podle Lhotové Darmovzalové přitom nejde pouze o samotný zákrok. U mladých lidí může být snaha měnit vlastní vzhled spojená také s hledáním místa ve společnosti a touhou zapadnout. „Člověk nemusí vždycky někam zapadat. Když ty kousky do sebe nepasují, tak je tam prostě necpeme,“ říká.
U královských žen navíc podle ní platí ještě jedno specifické pravidlo. Estetické úpravy nejsou podle jejího pohledu protokolem výslovně zakázané, musí však zůstat co nejméně nápadné. „Velmi důležité je, aby se o tom nemluvilo,“ vysvětluje. Pokud tedy ke kosmetickým úpravám dochází, jejich výsledkem by podle ní měl být především přirozený vzhled.
Kate jako příklad královské elegance
Jako jednu z nejlepších představitelek současné královské elegance Jana zmiňuje Catherine, princeznu z Walesu. Oceňuje na ní především přirozenost, harmonii a schopnost přizpůsobit svůj vzhled roli, kterou zastává.
„Vzhled by neměl odpoutávat pozornost od té funkce,“ říká Jana. Právě slovo „funkce“ je podle ní důležité. Být členkou královské rodiny není pouze otázkou osobního stylu. Je to veřejná role, která s sebou nese určitá pravidla.
V britské královské rodině se proto tradičně příliš nehodí výrazné líčení, příliš tmavé oči, výrazné kontury nebo extravagantní nehty. Preferují se upravené, kratší nehty a přirozené odstíny. Podobně je tomu s obuví – přednost mají uzavřené boty.
A své místo mají i tělové silonky. Pro někoho možná přežitek, z pohledu královského protokolu ale stále součást upraveného vzhledu. Černé silonky se podle Lhotové Darmovzalové hodí především v zimě nebo při smutečních příležitostech.
Výjimkou byla například královna Alžběta II., která svůj výrazný styl využívala také prakticky. Jasné barvy kabátů a klobouků jí umožňovaly, aby ji lidé v davu snadno poznali.
Méně trendů, více vlastního úsudku
Jana Lhotová Darmovzalová přitom upozorňuje, že elegance není totéž co slepé následování pravidel nebo módních trendů.
Ženy by podle ní měly více poslouchat samy sebe a přemýšlet o tom, co jim skutečně sluší. Ne každý trend je vhodný pro každého člověka… a ne každá módní novinka automaticky znamená elegantní vzhled.
Když se tlak na dokonalost přenese na vlastní tělo
Tlak na vzhled ale podle Jany není pouze otázkou módy. U královských žen může být podle ní spojený také s mnohem vážnějším problémem. Poruchami příjmu potravy.
Královské ženy jsou vystaveny obrovské pozornosti veřejnosti. Zároveň mají jen omezenou kontrolu nad tím, jak bude jejich život vypadat. Právě snaha získat alespoň určitou kontrolu nad vlastním tělem tak může být podle Jany jednou z cest, jak se s tlakem vyrovnávat.
Jako výrazné historické příklady připomíná princeznu Dianu a švédskou korunní princeznu Victorii.
Diana prolomila mlčení
Princezna Diana se o své zkušenosti s bulimií veřejně rozpovídala v rozhovoru pro BBC v 90. letech. Podle Jany Lhotové Darmovzalové tím pomohla změnit způsob, jakým se o poruchách příjmu potravy mluvilo.
Do té doby byly podobné problémy podle ní často vnímány spíše jako projev slabosti nebo nestability. Diana ale ukázala, že se jedná o skutečný problém, který může zasáhnout i člověka žijícího v mimořádně privilegovaném prostředí.
Její otevřenost měla podle Jany také širší dopad. Lidé začali o poruchách příjmu potravy více mluvit a vyhledávat odbornou pomoc.
Podobný příběh nabízí také švédská korunní princezna Victoria. Jana připomíná, že švédská královská rodina o jejích problémech s anorexií otevřeně informovala a podporovala ji v léčbě.
I tady mělo veřejné přiznání podle Jany pozitivní efekt. Ukázalo, že poruchy příjmu potravy nejsou selháním člověka, ale problémem, který je možné a potřebné léčit.
Plné křivky jako symbol bohatství a dostatku
Tlak na ženské tělo ale samozřejmě nevznikl s moderními médii. Ideál krásy se v historii neustále měnil. Podle módy, společenského postavení i toho, kolik bylo ve společnosti jídla.
V některých obdobích bylo plnější tělo symbolem bohatství a dostatku. Jindy se naopak stala ideálem extrémní štíhlost.
Jana připomíná také císařovnu Alžbětu Bavorskou, známou jako Sisi. Ta je podle ní jedním z výrazných historických příkladů ženy, jejíž vztah k vlastnímu tělu a vzhledu překročil hranici běžné péče o sebe.
Sisi se podle dochovaných svědectví intenzivně věnovala cvičení, pohybu, dietám i péči o svůj vzhled. Její posedlost štíhlou postavou a dlouhými vlasy se stala součástí jejího veřejného obrazu. Ne zrovna zdravého.
Zajímá vás víc?
Přestože se mění móda i pravidla, podle Lhotové Darmovzalové zůstává jedna věc stejná: snaha najít rovnováhu mezi tím, jak chceme působit na ostatní, a tím, jak se sami cítíme.
Zajímá vás z 37. dílu podcastu Hradní harašení víc? Pusťte si ho již nyní na Spotify nebo Apple podcasts.
S dalšími díly podcastu se na vás budeme již pravidelně těšit vždy 15. den v měsíci.
Aby vám nic neuniklo, sledujte náš Instagram, Facebook a Youtube Českého královského institutu. Píšeme, natáčíme a dokumentujeme vše o novodobé i dávné historii naší země.
